|
SGP, tedy plochá dráha, je sport, který, dalo by se říci, mnoho let "aktivně nesleduji". Hned vysvětlím.:D Vždycky, když někde narazím na přenos, zásadně nepřepínám. Vždycky mě závod baví, mám dokonce i své oblíbence, zkrátka by se dalo říct, že to je další motosport, který mám ve svém hledáčku. Zároveň ale přenosy aktivně nevyhledávám a abych pravdu řekla, posledních několik sezón jsem je už ani moc neregistrovala, novinky se ke mě dostávaly pouze kusé skrze FB. Na konci minulého roku jsem si ale řekla, že je načase splnit si pro každého českého fanouška motosportu, a ploché dráhy zvlášť, jednu téměř povinnost - navštívit závod SGP na Markétě. Spoiler alert - divím se, že mě něco takového nenapadlo dřív, a příští rok rozhodně plánuju jít znovu. Původně jsme měli jít ve třech, nakonec mi společnost dělala jenom Kat. Trochu jsme se tam v té záplavě polských fanoušků ztrácely, ale o tom později.:D Narozdíl od F1 nebo MotoGP, závod SGP se jede v sobotu a bez kvalifikace, v pátek je pouze trénink. Z rozličných důvodů jsme se rozhodly, že páteční program vynecháme a půjdeme jenom na jeden den. Vzhledem k tomu, že ani já, ani Katka nejsme kdovíjak aktivními fanoušky SGP, bylo to celkem logické rozhodnutí. Sobotní program začínal od půl páté a to byl i čas, kdy jsme se objevily před hlavním vstupem. Přišlo mi, že tam v tu chvíli bylo už docela dost lidí, ale byl to ve skutečnosti jenom opravdu malý zlomek toho, co přišlo později. Čekání na okamžik, kdy se otevřou vstupy, nám krátila skupina, neúnavně hrající nejrůznější lidové odrhovačky. Potkaly jsme je pak v areálu ještě mockrát, pokaždé na jiném místě.:D Poté, co jsme vklouzly dovnitř, jsme se rozhodly projít si zázemí, ať víme, co kde je a jakou zábavu nám eventuálně stadion nabízí, než začne závod. Tehdy se odehrála scénka, na kterou dodnes s úsměvem vzpomínám, ale bohužel se jedná o situační humor, takže je komika celé situace špatně přenositelná pro někoho, kdo u ní přímo nebyl. Nicméně pokusím se vám to nastínit co nejvěrněji.:) Jelikož z naší dvojice jsem se vyznala v jednotlivých závodnících o něco lépe než Kat, nadhodila jsem už dříve ten den pár jmen, které by mohla znát. Po vstupu do areálu nás napadlo, že jezdci jaksi nenosí jmenovky a pokud na nějakého narazíme, měly bychom spíš vědět, jak vypadá. Tak říkám: "No, podle vzhledu bys určitě mohla znát Taie Woffindena... *šokovaný výraz, oči rozšířené údivem* ...který právě prochází okolo nás!" :D Jak se ukázalo, šel na autogramiádu pořádanou Monsterem, a vlastně se mě tam snažil přesvědčit, že jsem mu křivdila, když jsem ho kdysi neměla ráda. Monster autogramiáda byla taková zvláštní autogramiáda - nejprve slečny hostesky naházely do publika několik triček zdarma, vzápětí přišla vybraná čtveřice jezdců, sedla si za stůl a začala podepisovat karty, které slečny následně nosily přihlížejícím lidem. Nestály jsme tam celou dobu, nicméně za těch několik minut, co jsme tam strávily, se jediný Tai zvedl a šel přímo za fanoušky. To nám přišlo opravdu milé a mnohem osobnější než systém s házením kartiček do davu. Druhou autogramiádu, jako již na Markétě tradičně, organizoval přímo pořadatel závodu a na podpisy jezdců byly připravené kolonky přímo v programu, který si fanoušci mohli koupit u jednoho ze vstupů (stál 120 korun a mám ho doteď vystavený na stole :D). Na tu jsme se nakonec rozhodly nejít a byla to docela škoda, protože jedním z pozvaných byl Emil Sayfutdinov, který se později stal jednou z osobností celého večera.:D Poté, co jsme si prošly zázemí, jsme se vydaly na obhlídku okruhu. Bylo krásné počasí, takže i okruh vypadal nádherně.   |
|
Už tu máme zase to datum. Dnes je to 36 let. A protože když jsem před lety zveřejnila rozhovor s Gillesovou vdovou Joanne, mělo to velký úspěch, rozhodla jsem se, že jak jinak si na něj zavzpomínat než právě skrze ni. Článěk je z roku 2012. Potkala jsem Gillese, když mi bylo 16, takže jsem život bez něj vůbec neznala. Bylo pro něj důležité, abychom mu já a děti byly neustále nablízku, takže jsme všude cestovali s ním. Když začaly děti chodit do školy, zůstávala jsem doma o něco častěji, ale on opravdu chtěl, abych byla na všech závodech. Takže jsem neustále cestovala tam a zpátky, abych ráno mohla být s dětmi. Když se narodil Jacques, bylo mi 19. Ale tehdy jste v 19 byli mnohem vyspělejší než dnešní mládež v tom věku. Nebylo to nic neobvyklého. Když Gilles zemřel, bylo mi 30, zůstala jsem sama se dvěma dětmi a můj život se roztříštil na kousky. Prožívala jsem smíšené emoce. Měla jsem na něj vztek, protože mě opustil, ale přitom lidé kolem mne říkali, že to byl nejlepší člověk a závodník, jakého znali. Bylo to zvláštní a těžké období. Musela jsem pochopit, že to, co mám, mám proto, že on dělal to, co dělal. Časem se naučíte uklidnit se a smířit se. Musíte se přece postarat o děti, zajistit jim běžný život. Díky nim jsem se vzchopila dřív, než kdybych byla sama. Na silnici Gilles vždycky jezdil rychle. Bylo úplně jedno, jestli s ním jsem nebo ne. Trasu Monte Carlo - Bologna jsme ve Ferrari 308 zvládli za dvě a půl hodiny. Usínala jsem, když jsem seděla vedle něj. Jednou jedinkrát jsem se s ním bála, a to v helikoptéře. Chtěl zkusit, jak bude letět na autopilota. Zkrátka všechno pustil, a v horách přitom zrovna zuřila větrná bouře. Pohrávala si s námi jako s listím a nedalo se vystoupit... Byl na sebe tak pyšný, že se mu podařilo mě vyděsit! Věřila jsem mu, bezmezně. Myslela jsem si, že takhle je to v životě normální. Nesnažila jsem se ho změnit, protože si nemyslím, že by ho cokoliv dokázalo změnit. Byl takový, jaký byl. Když byl Jacques malý, ptala jsem se ho, čím by chtěl být, a on odpovídal "závodník". Ptala jsem se ho, co bude dělat, když se mu to nepovede. A on se na mě nechápavě podíval a řekl "jak to myslíš, v životě přece nic jiného dělat nemůžeš". Pro něj to byl holý fakt. Byla bych radši, kdyby Jacques dělal něco jiného. Ale Gillesovi jsem nikdy nebránila, jak bych mohla bránit Jacquesovi? Byla jsem to já, kdo podepsal jeho první smlouvu, protože mu ještě nebylo 18. Tehdy jsem ho přece mohla zastavit, ne? Ale věděla jsem, že on chce být závodník a že se jím stane i bez mého svolení, tak proč bych mu neměla pomoct. Když se ohlédnu zpět na poslední týdny Gillesova života, rozhodně se cítil zrazený. Cítil se zrazený ze strany Pironiho, Piccininiho i Ferrari. Gilles to viděl tak, že v roce 1979 pomohl Scheckterovi a tak to mělo být. S tím neměl problém. Ale také cítil, že na oplátku když se s někým na něčem domluvíte, tak to platí. Nemusí to být smlouva, stačí podání rukou. A právě takovou dohodu měl s Pironim, takže neočekával, že by se něco takového vůbec mělo stát. A Piccinini to z nějakého důvodu odmítl řešit. Byl strašlivě naštvaný - ale Gilles nebyl ten typ, který už naštvaný zůstane. Spíš byl ten typ "musím si to zapamatovat a už nikdy s těmi lidmi neztratit ani slovíčko", protože v jeho povaze bylo spíš zapomínat. Do Zolderu přijel trochu klidnější. Další věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že jakmile Gilles sedl do auta, ocitl se v jiném světě. V tu chvíli všechno mizelo, ať už vztek nebo hlad nebo cokoliv jiného. Opravdu zemřel v rudé mlze vzteku? Myslím, že ne. Kdyby žil, na konci sezóny 1982 by z Ferrari odešel. Měl různé nabídky od týmů. Pro Gillese byla zásadní důvěra a bez ní nemohl pokračovat. Pořád mi chybí. Ne vyloženě každý den, ale v drobných věcech... Jako třeba v tom, že byl jediný, komu jsem vždy mohla naprosto bezvýhradně důvěřovat. Taková věc se špatně hledá, pokud ji jednou ztratíte. To mi chybí nejvíc, vědomí, že taková osobnost tu vždy bude pro vás.
 |
|
Že včerejší závod Indy500 dopadl pro fanoušky Fernanda dost bídně (a to je ještě slabý popis celé té frustrující situace), s tím už bohužel nic neuděláme. Ale moc mě těší, jaké skvělé přijetí se Fernandovi dostalo a jak si ho všichni pochvalují. Samo za sebe mluví, že jedna z prvních věcí, na kterou se ho po odstoupení ze závodu ptali, byla, jestli se plánuje příští rok vrátit. Na internetu jsem našla tento článek Gregga Doyela, který nejenom vystihuje, proč byla i přes protesty motoru Honda mise Indy500 nakonec úspěšná, ale i že Fernando uznání soupeřů a fanoušků nedostal zadarmo.  Dva týdny jsme ho s kamerami a mikrofony všude sledovali. Když Fernando Alonso něco řekl, slyšeli jsme to. Když něco udělal, viděli jsme to. Nemohl se před námi schovat. Nedovolili jsme mu to. Ale tohle se mu nějakým způsobem podařilo udržet v tajnosti. Alonso mluvil s médii po skončení 500 mil v Indianapolis 2017, komentoval své naprosto neodpovídající 24. místo v cíli, když oznámil, že ještě jednu věc musí udělat, ještě jednu věc by nám chtěl říct. Alonso sáhl pod stůl a vytáhl překvapení - malou modrou krabičku mléka. Vítězové Indy 500 pijí mléko - překvapivý letošní vítěz Takuma Sato si v té době už na trati přihnul z lahve mléka a zbytek na sebe vylil - ale to se normálně netýká jezdců na 24. místě. Jenže na celém případu Alonso nebylo nic normálního. Takže vypil čtvrt litru mléka, zatímco celá místnost vybuchla smíchy. "Poslední věc." řekl Alonso, "Díky pro všechny novináře. Nevyhrál jsem, ale trochy mléka se napiju. Pronásledovaly jste mně po dva týdny každou minutu, ale já jsem si to užil. Díky za to, jak jste mně přijali." To ale není důvod, proč je Alonso hvězda. Je hvězda, protože je sakra dobrý závodník, dvojnásobný šampion Formule 1, který v neděli debutoval na oválech a čtyřikrát se probojoval k prvnímu místu, strávil 27 kol ve vedení, než to ve 180. kole zabalil jeho motor. |
|
2003. "Hmmm, Nicky Hayden, to je docela cool jméno. A je v týmu s Rossim? Tak tomu budu fandit." Ano, mé největší lásky z motosportu vznikly na základě "cool" jména.  Ten stejný rok. Obarvit se na černo nebyla dobrá volba. Když vypadáte jako bledule nemocná, nemůžete se pak divit, že o vás náctileté fanynky píšou sladkobolná dramata.  2004. "Hele, on má nejen cool jméno, on je i hodně dobrej. A bláznivej. Toho budu mít fakt ráda. Teda, už mám." Pořád jsem řešila dilema, jestli Rossi nebo Gibernau. Nicky tohle dilema vyřešil jednou provždy.  2005. Us5 vydávají první singl. Asi si říkáte, co má proboha tenhle boyband, který dnes už nikdo nezná, společného s Nickym. No zaprvé byl jeden z jejich členů Nickymu opravdu podobný (aspoň podle mě), a zadruhé jsem začala chodit na fóra o Us5 a abych byla inkognito a zároveň trochu dávala najevo svou fanouškovskou příslušnost, začala jsem používat přezdívku NickyHayden. Tradá, má třetí stálá přezdívka byla na světě. Mimo jiného jsem si jí taky vybrala proto, že jsem tehdy měla dojem, že Nickyho nikdo nezná, lidi to budou brát jako holčičí přezdívku a přestanou si mě plést s klukem. |
|
Včerejší komentář na Sport 1 mi vnukl nápad na další článek "z historie". (Protože k současné F1 se mi stále nedostává moc slov, respektive nechci opakovat to, co píšou na bambilionu jiných stránek. Ale na ten srovnávací článek McLaren X Ferrari na konci sezóny se těším.:D) Konkrétně to byl okamžik, když se komentátoři po nehodě Romaina Grosjeana bavili o nebezpečnosti pneumatikových bariér, že pod nimi vozy můžou snadno uváznout, a docela složitě lovili z paměti okamžik, který nechápu, jak mohli zapomenout. Rok 2001, kontakt Luciana Burtiho a Eddieho Irvina a dost děsivě vypadající nehoda. A jako bonus jeden klusající budoucí mistr světa. Moment, od kterého pravidelně sleduju F1 a od kterého si tak nějak nenalhávám, že přinejmenším já coby fanoušek nejsem, obrazně řečeno, krvelačná.:D Pokud umíte německy, jistě nemáte ve videu problém rozumět lehce zmatené otázce komentátora: "To je Irvine... A kde je Burti?" Jak jsme zjistili už o chvíli později, Burtiho vůz je ten kousíček, co tam čouhá z pneumatik. Zbytek byl kompletně pod bariérou. A jak jsme si už několikrát v nedávné minulosti připomenuli, kontakt hlavy jezdce s tvrdou překážkou mívá hodně zlé následky. Proto se postupně kolem místa nehody utvořil velký hrozen lidí, kteří se co nejrychleji snažili zaklíněného Burtiho vyhrabat, a to dokonce včetně Eddieho Irvina, jak je vidět z následující obrázku.  |