Jak jsem potkala svého největšího idola

Pokud by se tu náhodou vyskytl někdo, kdo mě vůbec nezná a nečetl ani žádný jiný článek na tomhle blogu - pak vězte, že Jacques Villeneuve je pro mě legenda a jeden z mých nejoblíbenějších sportovců. Byl to on, kdo mě přivedl k F1 a taky mě u ní pak hodně dlouho držel. Oblíbila jsem si ho od prvního okamžiku, kdy jsem v roce 2001 začala sledovat F1 (dobře, bylo to kvůli hezkému jménu, ale to je taky pádný důvod! :D) a nikdy mě nepřestal bavit. Ano, je to člověk, který si někdy dost nevidí do pusy, ale právě to, že je už tolik let stejný a nebojí se říkat nahlas to, co si myslí, na něm mám nejradši. A i ty okamžiky, kdy si sám sobě naběhne na vidle, jsou vlastně až roztomile vtipné - jako když v roce 2004 tvrdil, že v týmu musí vždy všichni makat na 100 % a nikdo si nesmí myslet, že je v F1 na dovolené, když přitom nový vůz za něj musel odprezentovat Anthony Davidson, jelikož prezentace začínala o hodinu dřív, než v kolik Jacquesovi začínala podle smlouvy pracovní doba.

Každopádně Jacques hodně zásadní měrou ovlivnil nejenom to, že jsem vůbec F1 začala sledovat, ale i můj vztah k ní a jak by podle mě měla vypadat osobnost závodníka. Aneb tady máte vysvětlení, proč jsem se později tak hrozně zbláznila zrovna do Alonsa.:D

No, nebudu to už déle okecávat, pojďme do současnosti.

Když jsem zjistila, že Jacques bude v sezóně 2019 závodit v sérii NASCAR Euroseries, se kterou má zavítat do Mostu, nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu. Jacques se ve své kariéře obecně vyznačuje mimo jiné tím, že až příliš často končí sezónu předčasně, protože se s týmem ne zrovna v dobrém rozejde. Už před několika lety jsem chtěla jet na Formule E do Berlína právě kvůli němu, říkala jsem si, že do května by přece mohl vydržet... A hele, jak to dopadlo.

Tak se stalo, že jsem vlastně mosteckou akci úplně vypustila, respektive z nějakého důvodu jsem si začala myslet, že se pojede až o letních prázdninách. Jaký byl šok, když jsem s ani ne dvoutýdenním předstihem zjistila, že se jede na konci června, a že Jacques, zdá se, opravdu dorazí. Naštěstí mám skvělého přítele, kolegy i kamarády, takže se mi podařilo nejen popřehazovat směny v práci, ale i zajistit odvoz až z Brna a zase zpátky.:) Na cestě nás doplnila ještě KatF1, kterou tímto zdravím.;)

Bohužel jsem neměla ale tolik štěstí, aby se mi podařilo zůstat na závody, musela jsem se tedy spokojit s účastí na pátečních trénincích. Ale říkala jsem si - lepší, než drátem do oka, a navíc tam bude určitě míň lidí, takže větší šance Jacquese zahlédnout. Protože o tom, že bych s ním snad měla fotku nebo ho vůbec potkala osobně, jsem si nedovolila ani snít. Nicméně jsem na okruh odjela vybavená skutečně těžkým kalibrem - jeho originálním CDčkem, kterého se, pokud vím, po světě prodalo jenom cca 1000 kusů. Říkala jsem si, že jestli ho k podpisu nepřiláká ani to, tak pak už opravdu nevím, co jiného.

Už příjezd na okruh byl zážitkem sám o sobě. Nikde kolem nikdo kromě nás tří a pořadatelů.

Z parkoviště jsme na okruh chtěli jít pěšky, podle slečen, co stály u parkoviště, to mělo být kousíček, ale během chvilky vedle nás zastavilo auto a řidič na nás začal gestikulovat, ať nasedneme. Věděli jsme, že jde se na okruh nechat popovést a že by to mělo být zadarmo, ale i tak nás lehce znejistěl nápis VIP na boku auta. Každopádně jsme s pocitem "když už, tak už" nasedli a následovala velmi duchaplná debata.

"Tak kam to bude?"
"...?...?"
"K hlavní věži?"
"Nooo... Asi jo..."

Auto nás tedy vysadilo hned u vstupu do boxů. Opět jsme si tam přišli značně nepatřičně - jenom my, hromada sekuriťáků a samozřejmě závodníci plus zaměstnanci týmů. Ano, bylo nám jasné, že si pit lane můžeme v klidu projít, že ani nemusíme nic platit, ale i tak to bylo prostě divné se tam jen tak procházet.:D Jacquesův motorhome jsme našli velmi snadno a rychle, protože vskutku nešel přehlédnout, a udělali jsme si u něj rovnou fotky. Pořád jsem totiž byla přesvědčená, že to bude nejblíž, co se k němu dostanu.

Došli jsme až na konec boxů, chvilku koukali na trať a pak si řekli - hm, trénink NASCAR má začít za chvíli, však tu někde v těch boxech musí být, ne? Pojďme ho zkusit někde zahlédnout. Ani jsme ale nemuseli hledat dlouho, v té - co se fanoušků týče - totálně prázdné pit lane stálo před Jacquesovou garáží asi pět lidí a něco, nebo spíš někoho, nadšeně fotili. Tak jsme se šli kouknout taky.:) To byl první moment, kdy jsem se změnila v třesoucí se hromádku neštěstí a už to pak lepší nebylo.:D Půlka fotek, co jsem pořídila, je nepoužitelná, protože se mi neuvěřitelně klepaly ruce. Jacques přecházel po garáži, něco řešil se svým týmem, a pak najednou zamířil ven. Způsobně jsem ustoupila stranou, že ho přece nebudu obtěžovat při přípravě na trénink, ale tu se projevili bohaté zkušenosti Kat - prostě na procházejícího Jacquese vybafla jasnou otázku "Can you take a picture with us?". Jacques na to odvětil suše "Quick".:D Ale i přes zjevnou ne zrovna chuť do focení máme nakonec tohle boží selfiečko.

Chvála bohu za Kat a její připravenost a postřeh, protože já se v tuhle chvíli už klepala tak, že bych svůj mobil samou šikovností tak nanejvýš rozflákala o asfalt.

Následoval krátký oddych a zpracovávání toho, co se nám právě povedlo. Áááá, máme fotku s Jacquiem! Nicméně po chvilce jsme si všimli, že se zastavil kousek od nás a s kýmsi se zakecal. Na jednu stranu jsme si říkali, že budeme respektovat, že je těsně před tréninkem a že má teď asi na starosti jiné věci než vykecávat se s fanynkami, ale na druhou stranu padl hlavní argument - jestli má čas tam stát a povídat si, tak teď pár vteřin na podpis ho nezabije. Bylo by fakt škoda odjet bez podepsaného CD, když už jsem byla tak blízko.

Zamířili jsme tedy zase k němu. Na Jacquesovi bylo vidět, že nemá zrovna chuť se s námi znovu zastavovat - řečí těla dával poměrně jasně najevo, že by ocenil, kdybychom ho už nechali být. Jakmile ale zmerčil CD, které jsem samozřejmě schválně držela tak, aby bylo dobře vidět :D, úplně roztál. Začal se usmívat jako sluníčko, zastavil se u nás, podepsal se, poděkoval, že jsem si album koupila, a všem nám poděkoval za podporu. Chtělo se mi na místě umřít z přemíry nádherných pocitů.:D

Takže takhle se to všechno seběhlo. Nejen, že jsem potkala jednoho ze svých největších idolů vůbec, ještě jsem měla tu čest prohodit s ním pár slov. Bylo vidět, že si kontakt s fanoušky užívá, že jsme zkrátka jenom měli trochu smůlu a odchytili ho v ne docela vhodnou chvíli, ale jinak byl při tom krátkém setkání samý úsměv a nakonec i velmi ochotný. Prostě... Srdíčko mě hřeje ještě teď, když si na to vzpomenu.:)

Závěrem bych opravdu hrozně moc chtěla poděkovat Kat, protože bez ní by ten zážitek určitě byl sotva poloviční. Naštěstí narozdíl ode mě zvládla udržet chladnou hlavu a všechno zdokumentovat.:D