 Vzhledem k tomu, že vypjaté emoce do každého sportu neodmyslitelně patří, už určitě každý z nás někdy natrefil (možná si jí dokonce i sám položil) na otázku, položenou směrem k jinému, možná až příliš emocionálně se projevujícímu, fanouškovi: "Proč chodíš na blog o jezdci, kterého nesnášíš? Proč se věnuješ někomu, koho nemáš rád/a?" Žádné žárlení, žádná nuda ani další věci, které se většinou na takové otázky odpovídají. Odpověď je vlastně strašně jednoduchá: Protože to člověka prostě baví. Mluvím teď z vlastní zkušenosti. Když mi bylo nějakých 16 - 18 let, milovala jsem tzv. anti-blogy, dokonce jsem sama na svém nejstarším blogu i dvě rubriky anti měla. Chodila jsem se tam vykecat a dělat si trochu (trochu víc) nekorektní srandu nejčastěji z Tokio Hotel (u mě na blogu měla speciální kolonku ještě Danica Patrick). Bohužel ani dnes nejsem žádný extra klidný meditátor, a v pubertě to se mnou teprve všechno třískalo, takže udělat pár nekorektních vtipů a zasmát se jim společně s dalšími, podobně naladěnými lidmi, byl úžasný ventil. Samozřejmě, zdaleka ne všemu se dalo zasmát, prostoduché nadávky jsou pořád prostoduché nadávky, i když se týkají někoho, koho zrovna nemáte rádi. A teď si představte, že do takové atmosféry a diskuze, která vás baví už sama o sobě, se připlete někdo, kdo je dostatečně naivní na to, aby se s vámi srdnatě hádal o to, že Bill je ten nejvíc sexy muž na světě a vy jste jenom slepí idioti, kteří mu závidí jeho originalitu. No to je přímo voda na anti-fanouškův mlýn! (Dodnes mám uloženou básničku začínající slovy "Anti Fůj! Žerou Hnůj!" a občas si jí pro ukrácení dlouhé chvíle a pobavení čtu.) Nechci teď znít zbytečně mentorsky, ale přece jenom musím konstatovat, že z tohohle jsem vyrostla, a na nějakou dobu na tohle období i kompletně zapomněla. Znovu jsem si jej ale připomenula díky letošním vyostřeným debatám u Kat, a uvědomila jsem si, že když se na žlučovité komentáře hejtrů podívám touhle optikou, tak se jimi vlastně dokážu perfektně bavit. Ba co víc, občas to ve mě vzbuzuje i jistou nostalgii po tom, jaký jsem za mlada bývala šílenec a jak jsem s věkem ztratila určitou "břitvu". Neříkám, že to není dobře...:) Takže až někdy příště narazíte na více či méně obhroublé nadávání na svého oblíbence, pomyslete na to, že svým rozčilováním a snahami o rozumný, argumenty podpořený dialog jenom nahráváte někomu, kdo s vámi ten rozumný dialog nepovede ani za zlaté prase, a navíc se ještě vašimi nabroušenými reakcemi pravděpodobně královsky baví. |
|
Neexistuje asi nikdo, koho by Julesův odchod nezasáhl. Původně jsem tenhle článek ani moc nechtěla psát. Julesův odchod mě skutečně zabolel, takže se mi o tom ani nechtělo moc mluvit, no a pak jsem četla všechny ty krásné články a vzpomínky, které Julesovi různí lidé věnovali, a říkala jsem si - můžu vůbec říct něco, co už řečeno nebylo? Nebyla by další článková tryzna jenom zbytečným rýpáním se v čerstvé ráně? Myslím ale, že k takové události se chce nějakým způsobem vyjádřit každý, protože to zkrátka musí nějak ven. Právě proto, jak moc byl Jules oblíbený, a jak moc jsme ho měli všichni rádi. Čím víc plynul čas od Japonska, tím víc jsem Julesovi a především jeho blízkým přála, aby to všechno skončilo. A z posledního vyjádření jeho táty nám bylo asi trochu všem jasné, že i oni si s takovou myšlenkou pohrávají víc a víc. Přesto zpráva o Julesově smrti všechny zdrtila - jako když se jeden z amerických komentátorů vyjadřoval ke smrti Dana Wheldona: "Lidé se mě ptají, proč se vždy loučím slovy 'na viděnou'. Je to proto, že 'sbohem' vždy zní strašně definitivně." Je to právě asi ta definitivnost, která se teď nejhůře přijímá. Na Julese se bude vzpomínat jako na veselého, přátelského kluka, který byl jedním z největších talentů své generace, na kterého v roce 2016 čekala sedačka u Ferrari a úspěšná kariéra. Jenže to všechno bude právě jenom vzpomínka a zároveň připomínka, že nic z toho bohužel nebylo Julesovi dopřáno. Při ohlédnutí se zpátky se přes to ale přece jen můžeme dostat - měli jsme tu čest mít mezi námi skvělého, talentovaného kluka. Buďme rádi za to, že jsme ho znali, a nehleďme na to, jak krátce nebo jak dlouho. Nebyl tady zbytečně, krátký čas, který měl, využil naplno, a to je něco, čeho se některým lidem nepodaří dosáhnout ani za dvakrát tak dlouhý život. 
Jen když o něco přijdeme ...Sbohem, Julesi. |
|
Když jsem tenhle blog zakládala, bylo to hlavně z jistého zdravého naštvání. Chyběl mi blog o F1, který by jenom neopakoval novinky a zajímavosti, ale také třeba přinesl názory svého zakladatele nějak výrazněji než tím, že fotky oblíbence se na něm budou vyskytovat nějak moc často. Navíc bylo v F1 i ve fanouškovské komunitě v té době dost věcí, které mi vadily, tak jsem si řekla - když takový blog nikdo jiný nezaloží, založ si ho sama! Ale časem jsem dospěla k závěru, že na rozpoutávání flamů jsem přece jenom trochu stará, navíc mám momentálně nervy ve škole, a ve svém volném čase se proto snažím zabývat něčím příjemným... A funkci českého F1 kata si pro sebe beztak uzmula KatF1.:D Vlastně v reakci na její článek o tom, proč nemá ráda Kimiho, jsem se rozhodla napsat tohle. Dneska po vás chci, abyste se trošku zamysleli nad svými oblíbenci. Vážně vás nikdy ničím nenakrkli? Vážně jste někdy neměli chuť tlouct hlavou do klávesnice a skučet "Panebože, to je ale hovado!"? Jen se rozepište v komentářích, pokud se vaši oblíbenci shodují s mými, jsem zvědavá, jestli se shodneme.:) Začneme od Fernanda Alonsa...  Rozhodně si nemyslím, že je Fernando čistý jako lilie. Naopak si myslím, že je do určité míry pěkně sebevědomý hajzlík, který přesně ví, co chce, a je schopný udělat všechno pro to, aby toho dosáhl. Jeho schopnost vyklouznout oficiálně s čistým štítem ze dvou megaprůšvihů, kterých se určitě musel účastnit (SpyGate a CrashGate) je na jednu stranu vlastně fakt obdivuhodná. To mě na něm v konečném výsledku ani tolik nenaštvalo, v tomhle bodě souhlasím se sacrebleu, že velké šampiony dělá právě schopnost jít přes mrtvoly (Vettel, Schumacher a další by jistě souhlasili). Co mě třeba v případě Fernanda nakrklo byly jeho propírané mimomanželské avantýry, a vůbec jeho, zdá se, poněkud "volný" vztah k všemu, co má prsa a dvě nohy. Občas mi přijde, že má prostě takové záchvaty, kdy by prohnal každou sukni v okruhu jednoho kilometru. A když už proboha lítám za ženskýma, tak se u toho nenechám fotit a natáčet... |
|
Na tento rozhovor jsem narazila před chvílí a strašně se mi líbí. Joanne umí o F1 krásně mluvit, a je velmi otevřená. Tak příjemné počtení.:)
 Ne, to není pravda. Gilles mě v autě nikdy neděsil. Mělo to své důvody. Poznala jsem ho v 16 a vyrůstala s ním. Skutečně jsem si myslela, že takhle řídí každý. Považovala jsem to za normální. Lidé o nás rádi vyprávějí historku, jak jsme cestu z Monaka do Balogne (4 a půl hodiny cesty) zvládli za dvě a půl hodiny, a já se prý celou dobu bála. Historka je to pravdivá, ale já se nebála. Vlastně jsem celou tu cestu prospala. Nevím proč, ale nikdy jsem se s ním nebála. Řídil takhle, i když v autě seděly děti, a mě nikdy nenapadlo říct mu, aby zpomalil.
A co ta helikoptéra? Jody Scheckter tvrdí, že Gilles létal normálně, dokud si nevšiml, že ho někdo pozoruje. Pak se prý začal předvádět. Musím přiznat, že jednou mě v helikoptéře vyděsil. Na jihu Francie jsou občas větrné bouře, které trvají i tři, čtyři dny, a v jedné takové bouři se Gilles rozhodl, že by bylo super proletět se v horách a otestovat autopilota. Takže jsme lítali nahoru a dolů a do stran a všude možně a on se chtěl ujistit, že to fakt bude fungovat. Nemohla jsem mu říct, aby okamžitě přistál a pustil mě ven, takže jsem tam musela zůstat sedět a celou tu bouři přežít. Byl z toho unešený, povídal mi: "Konečně jsem tě dokázal vyděsit."
A co to prodání domu? To je pravda. Jednoho dne přišel – bydleli jsme v mobilním domě – a řekl mi, že se stěhujeme. Ptala jsem se proč. "Protože jsem prodal dům." "Proč jsi prodal dům?" "Protože jsem potřeboval závodní auto." Byli jsme manželé tři roky. Byl impulzivní vždycky a ve všem. Nemyslel na následky. Prostě se rozhodl a pak už jen šel dál a čekal, co se z toho vyvine. Žil jenom v přítomnosti. Žili jsme několik měsíců u jeho rodičů a několik měsíců u mých rodičů, a pak jsme si koupili malý byt v Berthierville. Hodně jsme se stěhovali. Ale pak jsme si pořídili karavan a hodně jsme s ním cestovali po Státech a Kanadě. To bylo krásné období. Milovala jsem ten karavan. Líbilo se mi v něm žít. Byli jsme v něm my dva, naše dvě děti a německý ovčák. |