Rozhovor s Joanne Villeneuve z roku 2012

Na tento rozhovor jsem narazila před chvílí a strašně se mi líbí. Joanne umí o F1 krásně mluvit, a je velmi otevřená. Tak příjemné počtení.:)

O vašem manželovi koluje spousta historek – o divokých jízdách v ulicích měst, o šaškárnách v helikoptéře, o prodání domu, aniž by vám o tom řekl... Rád bych věděl, co z toho je pravda a co ne. Například profesor Sid Watkins rád vyprávěl historku, jak jel s Gillesem autem přes Sao Paulo, a mluvil o tom jako o děsivém zážitku. Prý se tehdy otočil dozadu na vás, aby vám něco řekl, a vy jste ležela na zemi.

            Ne, to není pravda. Gilles mě v autě nikdy neděsil. Mělo to své důvody. Poznala jsem ho v 16 a vyrůstala s ním. Skutečně jsem si myslela, že takhle řídí každý. Považovala jsem to za normální. Lidé o nás rádi vyprávějí historku, jak jsme cestu z Monaka do Balogne (4 a půl hodiny cesty) zvládli za dvě a půl hodiny, a já se prý celou dobu bála. Historka je to pravdivá, ale já se nebála. Vlastně jsem celou tu cestu prospala. Nevím proč, ale nikdy jsem se s ním nebála. Řídil takhle, i když v autě seděly děti, a mě nikdy nenapadlo říct mu, aby zpomalil.

A co ta helikoptéra? Jody Scheckter tvrdí, že Gilles létal normálně, dokud si nevšiml, že ho někdo pozoruje. Pak se prý začal předvádět.

            Musím přiznat, že jednou mě v helikoptéře vyděsil. Na jihu Francie jsou občas větrné bouře, které trvají i tři, čtyři dny, a v jedné takové bouři se Gilles rozhodl, že by bylo super proletět se v horách a otestovat autopilota. Takže jsme lítali nahoru a dolů a do stran a všude možně a on se chtěl ujistit, že to fakt bude fungovat. Nemohla jsem mu říct, aby okamžitě přistál a pustil mě ven, takže jsem tam musela zůstat sedět a celou tu bouři přežít. Byl z toho unešený, povídal mi: "Konečně jsem tě dokázal vyděsit."

A co to prodání domu?

            To je pravda. Jednoho dne přišel – bydleli jsme v mobilním domě – a řekl mi, že se stěhujeme. Ptala jsem se proč. "Protože jsem prodal dům." "Proč jsi prodal dům?" "Protože jsem potřeboval závodní auto." Byli jsme manželé tři roky. Byl impulzivní vždycky a ve všem. Nemyslel na následky. Prostě se rozhodl a pak už jen šel dál a čekal, co se z toho vyvine. Žil jenom v přítomnosti. Žili jsme několik měsíců u jeho rodičů a několik měsíců u mých rodičů, a pak jsme si koupili malý byt v Berthierville. Hodně jsme se stěhovali. Ale pak jsme si pořídili karavan a hodně jsme s ním cestovali po Státech a Kanadě. To bylo krásné období. Milovala jsem ten karavan. Líbilo se mi v něm žít. Byli jsme v něm my dva, naše dvě děti a německý ovčák.

Pak se ale na vaši rodinu usmálo štěstí. Velké štěstí. Gilles vyhrál závod Formule Atlantic v Trois Riviers v roce 1976, James Hunt při svém návratu do Evropy básnil o jeho talentu, což mu získalo jeden start pro McLaren v roce 1977 a smlouvu s Ferrari. To je obrovský skok.

            Myslím, že když v tom žijete, je to jiné, protože tak strašně moc makáte, abyste se někam dostal, že když tam skutečně jste, nepřijde vám to až tak speciální. Spíš máte pocit, že ta dřina a oddanost se vám vyplatila. Ale byla to pro nás velká, krásná změna. Nemuseli jsme si dělat starost o peníze na jídlo. Dům byl hezčí. Ale byl sám sebou. Nikdy se nezměnil. I když jsme žili v Monaku, on si v garáži opravoval motor z Bronca. Změnili jsme se ale jako rodina, protože když žijete na místě, jako je Monako, a nemusíte se děsit účtů, život se stane jednodušším. Máte jiné starosti. Váš pohled do budoucnosti je mnohem radostnější.

Všichni ty příběhy známe, ale jak to bylo z vašeho úhlu pohledu? Jak se Gilles dostal do Ferrari?

            Stalo se to, že James Hunt zašel za Teddym (Mayerem, šéfem McLarenu), a řekl "Musíš vzít tohohle kluka". Gilles se vypravil do Anglie na Grand Prix na vlastní pěst – tehdy jsme pořád museli počítat každou penny a já neměla peníze na to, abych jela s ním. Měl za McLaren odjet tři závody, ale oni svou stranu dohody nedodrželi – vždycky se najdou okliky, však víte – a Enzo dostal echo, že si Gillese nenechají, takže mu zavolal a zeptal se ho, jestli je volný. Viděl Gillese v televizi – nikdy nechodil přímo na trať – a povídal, že ho chce. Když nám zavolal, mysleli jsme si, že je to vtip. Ani v nejdivočejším snu si nepředstavuješ, že ti jednoho dne Ferrari osobně zavolá. Tak jen řekneš "Ach, jasně..." Předala jsem telefon Gillesovi, ten začal mluvit a po chvíli poznal, že si z něj nikdo srandu nedělá. A i když nás zvali do Itálie, abychom probrali smlouvu, pořád jsme si ještě nebyli jistí, že je to všechno skutečné. Ale oni pak řekli: "Pošleme vám letenky" a tak dále a tak dále. Takže to už jsme poznali, že je to skutečně tak.

Zmínila jste Jamese Hunta. Vždycky byl předmětem drbů. Někteří o něm říkají, že byl závislý na sexu. Pokoušel se s vámi flirtovat?

            Pokud ano, ničeho jsem si nevšimla!

Znala jste pana Ferrariho. Jaký byl? Vždycky působil jako drsný, náročný chlap, který tahá za šňůrky svých loutek.

            Takový opravdu byl, ale také byl velmi milý. A velmi, velmi náročný. Když Forghieri po závodě zavolal a řekl "Dojeli jsme na prvním a druhém místě", odpovídal Ferrari "A co rezervní vůz? Jak ten si vedl?" Ale měl skvělý smysl pro humor. Byl to zvláštní muž, zvláštní a impozantní.

Když Gilles začal závodit v F1, chodila jste na závody s ním nebo byla doma s dětmi?

            Byla jsem s ním, ale neposedávala jsem jen tak v koutě. Pracovala jsem na trati, měla jsem tak trochu na starosti časomíru. Stane se to vaším světem. Tehdy jsme neměli takové vymoženosti, jaké mají dneska. Když pršelo nebo byla zima, snažili jste se někde zahřát. Já většinou hledala pneumatiku, kterou zrovna sundali z nějakého vozu. Takové byly stále teplé a já si mohla na ní sednout a sníst sendvič. To byl první rok. Pak sebou začali vozit kuchaře, který uměl ty nejlepší těstoviny, a všechno se stalo organizovanější a pohodlnější. Museli to tak udělat, protože mechanici přijížděli v šest a pracovali až do půlnoci bez možnosti se pořádně najíst. Takže to bylo fajn. Dohromady jsem nebyla na asi pěti nebo šesti závodech. Většinou proto, že jsme nesehnali chůvu. Byla jsem ráda součástí týmu, protože jsem pak mohla poslouchat inženýry a mechaniky a to mě bavilo a poznala jsem tak celý ten sport, a jak vozy fungují. Vtáhne vás to, takže se pak nemusíte 12 hodin denně nudit. Gilles byl samozřejmě ten typ, co přiletí, přistane, jede na hotel, jede na trať, jede zpátky na letiště. Takhle si představoval návštěvu cizí země. Nebyli jsme turisti, byla to naše práce a děti byly doma, takže jsme se museli brzy vrátit. Jeden rok jsem takhle létala tam a zpátky z Ameriky – Long Beach, Brazílie a Argentina byly v jednom měsíci – a já létala tam a zpátky do Evropy. Létala jsem Concordem, a to bylo přece tak krásné letadlo.

Zaměřme se na chvilku na Jacquese Villeneuva, vašeho syna, který je jediným kanadským závodníkem, který kdy vyhrál šampionát. Byla jste tam? Jezdila jste na jeho závody? Byla jste nervózní, vzhledem k tomu, co se stalo vašemu muži?

            Samozřejmě, byla jsem nervózní. Ale bylo těžké zakazovat mu to, když to dělal jeho táta. To je jako kdyby kuřák říkal dítěti, že nemá kouřit. Nedávalo mi to smysl, a říkala jsem si, že osud každého stejně dovede tam, kde má být, takže jsem jenom byla při něm a pomáhala. Nebyla jsem s ním, když vyhrál šampionát – vlastně jsem byla jen na málokterém jeho závodě. Když jezdil v F3, jezdila jsem s ním po celé Evropě, protože tam můžete řídit až od osmnácti, což jemu tehdy nebylo, takže jsem ho vozila já. Mohl závodit, ale nesměl jezdit po silnici. Dva roky jsem s ním pendlovala po Itálii, ale myslím, že pak se potřeboval osamostatnit, protože pro něj bylo těžké být Gillesovým synem, a když jsem byla s ním, bylo na něj toho tlaku ještě víc – ne z mojí strany, ale ze strany lidí. Jsem velmi pyšná na to, co dokázal. Když jezdil v CART a vyhrál Indy 500 v týmu Barryho Greena, byla to velmi vydařená mise. A s Williamsem vyhrál šampionát. Konec jeho kariéry v F1 byl... Těžký. Nebylo to všechno jenom na něm. Když je to na vás, přizpůsobíte se. Ale když to tak není... Možná byl příliš dlouho loajální k lidem, k nímž loajální být neměl.

Legendární žurnalista Nigel Roebuck nedávno prohlásil, že Gilles by velmi pravděpodobně přešel v roce 1983 do McLarenu. Je to pravda?

            Kvůli tomu, co se stalo (myšleno s Pironim), to určitě pro Gillese znamenalo tečku. Gilles byl velmi přímý a upřímný, potřesení rukou pro něj byla smlouva. Takže když se stalo to, co se stalo, strašně ho to zklamalo, a myslím, že se mu hlavou muselo honit "Musím odtud vypadnout", zkrátka proto, že byl tak upřímný a to, co se stalo, ho zdrtilo.

Roebuck se domnívá, že McLaren se snažil Gillese kontaktovat už před San Marinem. Bavil nás v červnu při kanadské VC příběhem o detailech smlouvy a ukazování peněz Gillesovi na pitboardu, když okolo nich projížděl.

            Nejsem si tím stoprocentně jistá, ale něco mi to říká. Něco tam bylo, ale je to jen velmi mlhavá vzpomínka. Ale něco tam určitě bylo. Měli jsme rodinného přítele, který s námi tehdy často cestoval, který s lidmi z McLarenu dobře vycházel. Vím, že Gillesovi posílali přes něj nějaké informace, aby se o tom Ferrari nedozvěděl.

Kolují zvěsti, že poté, co Gilles zemřel, jste od Ferrari moc velkou podporu nedostala.

            To ne, dostalo se mi velké podpory. Myslím, že takhle moc nikdy nikomu nedali. Hodně lidí ve Ferrari ta událost šokovala a pana Ferrariho to hluboce zasáhlo. Ale jelikož Enzo byl Enzo, měl velmi zvláštní přístup k určitým věcem. Nezval mě, abych za ním o víkendech chodila, ale ještě dlouho poté se mi pravidelně ozýval. Chtěl mít jistotu, že je o vše postaráno. A dostávala jsem od něj vánoční pohlednice. V tomto roce, u příležitosti 30. výročí, mě pozvali do Fiorana, stejně jako Jacquese, který se tehdy projel v tátově autě, které připravili pro tu příležitost všichni Gillesovi mechanici. Jeden z nich, kterému už je 84 let, sedl do auta, aby nahodil motor a zahřál ho. V jejich tvářích a očích byly snadno čitelné emoce. Všichni, kdo ještě žijí, tam tehdy byli. Tehdy jsem si uvědomila, jak speciální pro ně Gilles byl.

Jste pořád fanynka?

            Dodnes ten sport miluji. Dívám se na každý závod, vstávám brzo, abych F1 viděla naživo. Myslím, že letos si zaslouží vyhrát Alonso, protože je velmi konzistentní, Vettel měl prostě jenom spoustu štěstí. Alonso auto rychlým činí, Vettel ho prostě rychlé má, a v tom je velký rozdíl. Sleduji NASCAR, i IndyCar. Sleduji spoustu druhů závodů. Moje nejmladší dcera mi jednou řekla "Mami, tvůj super den je ráno F1, odpoledne NASCAR a večer IndyCar. Jsi horší než chlap."

Šla byste do toho všeho znovu?

            Okamžitě. Vždycky jsou špatné a dobré chvíle. Ale ničeho nelituju. Gilles miloval závodění, miloval ho strašně moc. Už odjakživa řídil všechno, co měl po ruce. Od nikoho si do toho nenechal mluvit. Když je vám 16 a jste zamilovaní, tak se jenom vezete a nevnímáte, do čeho se to řítíte. Nevezmete si závodníka. Prostě s ním skončíte.