Komentáře k článku: Forza Forever
katf1: Tak se ti podařilo mě rozbrečet, napsala jsi to krásně. Já si postupem času na jednu stranu taky přála, aby to skončilo, co si budeme povídat, bylo to utrpením pro všechny. Na druhou stranu pořád jsem trošku doufala v zázrak. I když se tenhle konec dal čekat, přesto mě to překvapilo a zasáhlo... Člověk ani neví, jak ho něco takového může vzít, dokud se to nestane... :-(
nickyhayden: Člověk si to asi tolik nepřipouští, protože neustále aspoň z jedné strany slyší "vždyť je to jenom sport", "vždyť jsi ho neznala osobně" atd. Ale já mám třeba teď podobné pocity jako když umřel jeden můj dobrý známý - i když jsem ho nijak dobře neznala, těšila jsem se na to, až ho časem poznám víc, ale už k tomu nikdy nedojde. V tomhle případě jsem se zase těšila na to, jak Jules konečně dostane svojí šanci a já uvidím, jak se mu bude dařit, a budu mu ze všech sil fandit jako třeba teď fandím Fernandovi - a ani k tomu už nikdy nedojde.:(
katf1: Na "vždyť jsi ho neznala osobně" apod. jsem úplně alergická. Když spadlo letadlo s hokejisty, máma se mě ptala, kdo z našich tam byl, já to ani nedokázala říct a rozbrečela jsem se, tenkrát mi řekla něco jako "prosímtě"... Jenže člověk s těmi kluky prožívá tolik věcí, fandíme jim, přejeme úspěch, smutníme, když se nedaří... Smrt Honzy Marka pro mě byla hrozná, já mu fandila tolik let a opravdu si s ním prožila strašně věcí a jak píšeš, že jsi měla stejný pocit, jako když umřel tvůj známý, pro mě je to stejné. Jako kdyby umřel někdo, koho dlouho znám. A vlastně s Julesem je to stejné, jako když mi loni umřela kamarádka. U ní si totiž pořád neuvědomuju, že už tu není a že se to fakt stalo. S Julesem to mám zatím stejně..
nickyhayden: Mě naštěstí mamka nic takového neříkala, naopak když se Jules vyboural, tak si přišla poplakat se mnou. Ale mám dost kamarádů, kteří nechápou, co jako fanoušci občas prožíváme, tak před těmi se radši ani nezmiňuju, že se něco takového stalo. Ono to popření je vždycky asi ta nejrychlejší a nejpřirozenější reakce. Odmítala jsem věřit, že umřel Krismat, táta mojí kamarádky, náš domácí mazlíček... Jen někdy to vyrovnání přijde rychleji, někdy později, a někdy nepřijde.:(
katf1: Já to ani s nikým mimo neřeším, max se mě zeptá někdo, jestli jsem toho, kdo zrovna umřel, znala a to je celý. Stejně to ostatní nepochopí.
Mně to došlo jen při pohřbu, jenže za dva dny už jsem byla opět ve fázi popírání. Přitom dřív se mi to nedělo a došlo mi to brzo - když už ne hned. Ale teď ta kamarádka a Jules..
niki*: Ten citát na konci myslím všechno přesně vystihuje :-(
Mám to podobně. Po tom posledním prohlášení jeho otce jsem tušila, že se to stane, ale pak ta zpráva přišla tak najednou. Musím říct že mě to sebralo víc než jsem si myslela. A přesně ta definitivnost, to uvědomění si, že už tu není, to je na tom to nejhorší :-(
nickyhayden: Přesně, říkala jsem si, že konec už je asi blízko, ale že je takhle hrozně blízko, to byl šok. Navíc člověk pořád živil nějakou naději - nejdřív že Jules vůbec tu nehodu přežil, tak to přece musí znamenat, že je dost silný na to, aby se probral. Pak se dlouho neprobouzel, ale přece se stalo už i to, že se lidi po takovém zranění probrali i za půl roku... Teď už se na nic vymlouvat nedá.:( Jinak ten citát je z mojí oblíbené písničky Vremya od skupiny Tracktor Bowling, je to sice rusky, ale krásný a smutný a hlavně pravdivý text.
michal - ferrari: Pro mě je poslední dobou hrozně těžké něco komentovat, nějak nemůžu najít vhodná slova, a je to dvojnásob těžké když jde o takhle smutnou zprávu. Možná jsem byl moc velkým optimistou ale nečekal jsem že by ten konec mohl přijít tak náhle. Ta sobota byl pro mě šok. Chtěl jsem hned natočit nějaké kratké video, ale prostě mi to nešlo, nedokázal jsem nic říct. Tak jen čtu všechny Vaše krásné vzpomínkové články. A pořád mi to ještě nedochází, také si nemohu připustit že už není mezi námi.