Neexistuje asi nikdo, koho by Julesův odchod nezasáhl. Původně jsem tenhle článek ani moc nechtěla psát. Julesův odchod mě skutečně zabolel, takže se mi o tom ani nechtělo moc mluvit, no a pak jsem četla všechny ty krásné články a vzpomínky, které Julesovi různí lidé věnovali, a říkala jsem si - můžu vůbec říct něco, co už řečeno nebylo? Nebyla by další článková tryzna jenom zbytečným rýpáním se v čerstvé ráně?
Myslím ale, že k takové události se chce nějakým způsobem vyjádřit každý, protože to zkrátka musí nějak ven. Právě proto, jak moc byl Jules oblíbený, a jak moc jsme ho měli všichni rádi.
Čím víc plynul čas od Japonska, tím víc jsem Julesovi a především jeho blízkým přála, aby to všechno skončilo. A z posledního vyjádření jeho táty nám bylo asi trochu všem jasné, že i oni si s takovou myšlenkou pohrávají víc a víc. Přesto zpráva o Julesově smrti všechny zdrtila - jako když se jeden z amerických komentátorů vyjadřoval ke smrti Dana Wheldona: "Lidé se mě ptají, proč se vždy loučím slovy 'na viděnou'. Je to proto, že 'sbohem' vždy zní strašně definitivně."
Je to právě asi ta definitivnost, která se teď nejhůře přijímá. Na Julese se bude vzpomínat jako na veselého, přátelského kluka, který byl jedním z největších talentů své generace, na kterého v roce 2016 čekala sedačka u Ferrari a úspěšná kariéra. Jenže to všechno bude právě jenom vzpomínka a zároveň připomínka, že nic z toho bohužel nebylo Julesovi dopřáno. Při ohlédnutí se zpátky se přes to ale přece jen můžeme dostat - měli jsme tu čest mít mezi námi skvělého, talentovaného kluka. Buďme rádi za to, že jsme ho znali, a nehleďme na to, jak krátce nebo jak dlouho. Nebyl tady zbytečně, krátký čas, který měl, využil naplno, a to je něco, čeho se některým lidem nepodaří dosáhnout ani za dvakrát tak dlouhý život.
Jen když o něco přijdeme
Začneme si věcí vážit
Jen při pohledu na smrt
Se naučíme žít
...Sbohem, Julesi.