Pokud by se tu náhodou vyskytl někdo, kdo mě vůbec nezná a nečetl ani žádný jiný článek na tomhle blogu - pak vězte, že Jacques Villeneuve je pro mě legenda a jeden z mých nejoblíbenějších sportovců. Byl to on, kdo mě přivedl k F1 a taky mě u ní pak hodně dlouho držel. Oblíbila jsem si ho od prvního okamžiku, kdy jsem v roce 2001 začala sledovat F1 (dobře, bylo to kvůli hezkému jménu, ale to je taky pádný důvod! :D) a nikdy mě nepřestal bavit. Ano, je to člověk, který si někdy dost nevidí do pusy, ale právě to, že je už tolik let stejný a nebojí se říkat nahlas to, co si myslí, na něm mám nejradši. A i ty okamžiky, kdy si sám sobě naběhne na vidle, jsou vlastně až roztomile vtipné - jako když v roce 2004 tvrdil, že v týmu musí vždy všichni makat na 100 % a nikdo si nesmí myslet, že je v F1 na dovolené, když přitom nový vůz za něj musel odprezentovat Anthony Davidson, jelikož prezentace začínala o hodinu dřív, než v kolik Jacquesovi začínala podle smlouvy pracovní doba.

Každopádně Jacques hodně zásadní měrou ovlivnil nejenom to, že jsem vůbec F1 začala sledovat, ale i můj vztah k ní a jak by podle mě měla vypadat osobnost závodníka. Aneb tady máte vysvětlení, proč jsem se později tak hrozně zbláznila zrovna do Alonsa.:D

No, nebudu to už déle okecávat, pojďme do současnosti.

Když jsem zjistila, že Jacques bude v sezóně 2019 závodit v sérii NASCAR Euroseries, se kterou má zavítat do Mostu, nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu. Jacques se ve své kariéře obecně vyznačuje mimo jiné tím, že až příliš často končí sezónu předčasně, protože se s týmem ne zrovna v dobrém rozejde. Už před několika lety jsem chtěla jet na Formule E do Berlína právě kvůli němu, říkala jsem si, že do května by přece mohl vydržet... A hele, jak to dopadlo.

Nejenom, že konečně píšu článek, ono je to dokonce i k aktuálnímu tématu. Ha, ten včerejšek byl přece jen k něčemu dobrý.:D

Tím pádem ani není třeba připomínat, co se včera při VC Kanady stalo, všichni to máme stále v živé paměti. Na závod jsem koukala na streamu Sky a pokud jste ho někdo z vás, kteří toto právě čtete, viděl taky, určitě mi dáte za pravdu, že komentátoři Sky nadávali na rozhodnutí komisařů, až se z nich kouřilo. To napovědělo, jak bude reagovat drtivá většina lidí, kteří se okolo F1 pohybují - málokdy vidíte komentátory, bývalé jezdce, šéfy týmů a další se tak vzácně shodnout na nějakém tématu.

Hoďme teď ale emoce z pokaženého závodu chvilku za hlavu. Ten incident krásně demaskoval dva velmi palčivé problémy, které současná F1 má, a byla by škoda, aby upozornění na ně zaniklo v hučení stokrát opakované hlášky "byl to závodní incident, sakra".

FIA v reakci na rozbouřené reakce, které rozhodnutí závodních komisařů vyvolalo, zveřejnila konkrétní důvody, proč k danému rozhodnutí došlo. Velmi mne zaujalo konstatování, že jako precedens v tomto případě posloužila situace mezi Räikkönenem a Verstappenem při VC Japonska 2018. A je to dobré přirovnání, ty situace jsou si opravdu v mnohém podobné. Však se na to podívejte sami.

Už tu máme zase to datum. Dnes je to 36 let. A protože když jsem před lety zveřejnila rozhovor s Gillesovou vdovou Joanne, mělo to velký úspěch, rozhodla jsem se, že jak jinak si na něj zavzpomínat než právě skrze ni. Článěk je z roku 2012.

Potkala jsem Gillese, když mi bylo 16, takže jsem život bez něj vůbec neznala. Bylo pro něj důležité, abychom mu já a děti byly neustále nablízku, takže jsme všude cestovali s ním. Když začaly děti chodit do školy, zůstávala jsem doma o něco častěji, ale on opravdu chtěl, abych byla na všech závodech. Takže jsem neustále cestovala tam a zpátky, abych ráno mohla být s dětmi.

Když se narodil Jacques, bylo mi 19. Ale tehdy jste v 19 byli mnohem vyspělejší než dnešní mládež v tom věku. Nebylo to nic neobvyklého. Když Gilles zemřel, bylo mi 30, zůstala jsem sama se dvěma dětmi a můj život se roztříštil na kousky.

Prožívala jsem smíšené emoce. Měla jsem na něj vztek, protože mě opustil, ale přitom lidé kolem mne říkali, že to byl nejlepší člověk a závodník, jakého znali. Bylo to zvláštní a těžké období. Musela jsem pochopit, že to, co mám, mám proto, že on dělal to, co dělal. Časem se naučíte uklidnit se a smířit se. Musíte se přece postarat o děti, zajistit jim běžný život. Díky nim jsem se vzchopila dřív, než kdybych byla sama.

Na silnici Gilles vždycky jezdil rychle. Bylo úplně jedno, jestli s ním jsem nebo ne. Trasu Monte Carlo - Bologna jsme ve Ferrari 308 zvládli za dvě a půl hodiny. Usínala jsem, když jsem seděla vedle něj. Jednou jedinkrát jsem se s ním bála, a to v helikoptéře. Chtěl zkusit, jak bude letět na autopilota. Zkrátka všechno pustil, a v horách přitom zrovna zuřila větrná bouře. Pohrávala si s námi jako s listím a nedalo se vystoupit... Byl na sebe tak pyšný, že se mu podařilo mě vyděsit!

Věřila jsem mu, bezmezně. Myslela jsem si, že takhle je to v životě normální. Nesnažila jsem se ho změnit, protože si nemyslím, že by ho cokoliv dokázalo změnit. Byl takový, jaký byl. Když byl Jacques malý, ptala jsem se ho, čím by chtěl být, a on odpovídal "závodník". Ptala jsem se ho, co bude dělat, když se mu to nepovede. A on se na mě nechápavě podíval a řekl "jak to myslíš, v životě přece nic jiného dělat nemůžeš". Pro něj to byl holý fakt.

Byla bych radši, kdyby Jacques dělal něco jiného. Ale Gillesovi jsem nikdy nebránila, jak bych mohla bránit Jacquesovi? Byla jsem to já, kdo podepsal jeho první smlouvu, protože mu ještě nebylo 18. Tehdy jsem ho přece mohla zastavit, ne? Ale věděla jsem, že on chce být závodník a že se jím stane i bez mého svolení, tak proč bych mu neměla pomoct.

Když se ohlédnu zpět na poslední týdny Gillesova života, rozhodně se cítil zrazený. Cítil se zrazený ze strany Pironiho, Piccininiho i Ferrari. Gilles to viděl tak, že v roce 1979 pomohl Scheckterovi a tak to mělo být. S tím neměl problém. Ale také cítil, že na oplátku když se s někým na něčem domluvíte, tak to platí. Nemusí to být smlouva, stačí podání rukou. A právě takovou dohodu měl s Pironim, takže neočekával, že by se něco takového vůbec mělo stát. A Piccinini to z nějakého důvodu odmítl řešit. Byl strašlivě naštvaný - ale Gilles nebyl ten typ, který už naštvaný zůstane. Spíš byl ten typ "musím si to zapamatovat a už nikdy s těmi lidmi neztratit ani slovíčko", protože v jeho povaze bylo spíš zapomínat.

Do Zolderu přijel trochu klidnější. Další věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že jakmile Gilles sedl do auta, ocitl se v jiném světě. V tu chvíli všechno mizelo, ať už vztek nebo hlad nebo cokoliv jiného.

Opravdu zemřel v rudé mlze vzteku? Myslím, že ne. Kdyby žil, na konci sezóny 1982 by z Ferrari odešel. Měl různé nabídky od týmů. Pro Gillese byla zásadní důvěra a bez ní nemohl pokračovat.

Pořád mi chybí. Ne vyloženě každý den, ale v drobných věcech... Jako třeba v tom, že byl jediný, komu jsem vždy mohla naprosto bezvýhradně důvěřovat. Taková věc se špatně hledá, pokud ji jednou ztratíte. To mi chybí nejvíc, vědomí, že taková osobnost tu vždy bude pro vás.

Že včerejší závod Indy500 dopadl pro fanoušky Fernanda dost bídně (a to je ještě slabý popis celé té frustrující situace), s tím už bohužel nic neuděláme. Ale moc mě těší, jaké skvělé přijetí se Fernandovi dostalo a jak si ho všichni pochvalují. Samo za sebe mluví, že jedna z prvních věcí, na kterou se ho po odstoupení ze závodu ptali, byla, jestli se plánuje příští rok vrátit. Na internetu jsem našla tento článek Gregga Doyela, který nejenom vystihuje, proč byla i přes protesty motoru Honda mise Indy500 nakonec úspěšná, ale i že Fernando uznání soupeřů a fanoušků nedostal zadarmo.

Dva týdny jsme ho s kamerami a mikrofony všude sledovali. Když Fernando Alonso něco řekl, slyšeli jsme to. Když něco udělal, viděli jsme to. Nemohl se před námi schovat. Nedovolili jsme mu to.

Ale tohle se mu nějakým způsobem podařilo udržet v tajnosti.

Alonso mluvil s médii po skončení 500 mil v Indianapolis 2017, komentoval své naprosto neodpovídající 24. místo v cíli, když oznámil, že ještě jednu věc musí udělat, ještě jednu věc by nám chtěl říct.

Alonso sáhl pod stůl a vytáhl překvapení - malou modrou krabičku mléka. Vítězové Indy 500 pijí mléko - překvapivý letošní vítěz Takuma Sato si v té době už na trati přihnul z lahve mléka a zbytek na sebe vylil - ale to se normálně netýká jezdců na 24. místě. Jenže na celém případu Alonso nebylo nic normálního. Takže vypil čtvrt litru mléka, zatímco celá místnost vybuchla smíchy.

"Poslední věc." řekl Alonso, "Díky pro všechny novináře. Nevyhrál jsem, ale trochy mléka se napiju. Pronásledovaly jste mně po dva týdny každou minutu, ale já jsem si to užil. Díky za to, jak jste mně přijali."

To ale není důvod, proč je Alonso hvězda. Je hvězda, protože je sakra dobrý závodník, dvojnásobný šampion Formule 1, který v neděli debutoval na oválech a čtyřikrát se probojoval k prvnímu místu, strávil 27 kol ve vedení, než to ve 180. kole zabalil jeho motor.

F1sports už nějakou dobu nečtu, jenom sem tam nakouknu, když mě zaujme nějaký článek, sdílený na twitteru. To se stalo i dnes a byl to konkrétně tento článek: http://f1sport.auto.cz/clanek/warwickovi-vadi-lobbing-spickovych-pilotu

Zaujalo mě nejdřív jméno v nadpisu, Derek Warwick obvykle není člověk, který by s médii nějak bohatě komunikoval, notabene aby se z jeho prohlášení daly psát články. A hlavně mě zaujal onen "lobbing špičkových pilotů", respektive to, že jsem si pod tím neuměla nic konkrétního představit a čekala jsem proto trochu toho veřejného praní špinavého prádla.:D Konalo se, ale ne tak, jak jsem očekávala.

Podle Warwicka jsou pravidla v F1 tvořená tak, aby vyhovovala úzké skupině výsledkově nejsilnějších jezdců, konkrétně zmiňuje jména Alonso, Vettel, Button a Webber. Pokud tedy můžeme někomu "děkovat" za zavedení pravidel ohledně penalizací za zpomalování, nebezpečnou jízdu a další spojené s předjížděním pomalejších jezdců, měli by to být právě oni. (Ponechme teď stranou nekonzistentní rozhodování ohledně penalizací. Možná by mohl nějaký červík být schovaný v nejednoznačném výkladu neustále obměňovaných a zpřísňovaných pravidel.) Tito jezdci si skrze rozhovory s Charliem Whitingem pro sebe zajistili ideální závodní podmínky, nebo aspoň takové podmínky, které se tomu jejich ideálu blíží. (I když co se třeba toho Vettela týče, pro toho by asi bylo vzhledem k loňské sezóně ideální, kdyby byl na trati vždy jen jeden vůz a jelo se o to, kdo nejrychleji najezdí daný počet okruhů.) Tím ale ztížili život druhé půlce startovního pole, protože je svázali všemožnými hrozbami penalizací a napomenutí. Uvolnění těchto pravidel - Warwick dokonce mluví o zrušení modrých vlajek - by podle jeho názoru dalo jezdcům větší svobodu v závodění, motivovalo by je to ke zlepšení jezdeckých schopností a přitáhlo zpět část diváků, které F1 v posledních letech ztratila.

Včerejší komentář na Sport 1 mi vnukl nápad na další článek "z historie". (Protože k současné F1 se mi stále nedostává moc slov, respektive nechci opakovat to, co píšou na bambilionu jiných stránek. Ale na ten srovnávací článek McLaren X Ferrari na konci sezóny se těším.:D) Konkrétně to byl okamžik, když se komentátoři po nehodě Romaina Grosjeana bavili o nebezpečnosti pneumatikových bariér, že pod nimi vozy můžou snadno uváznout, a docela složitě lovili z paměti okamžik, který nechápu, jak mohli zapomenout. Rok 2001, kontakt Luciana Burtiho a Eddieho Irvina a dost děsivě vypadající nehoda. A jako bonus jeden klusající budoucí mistr světa. Moment, od kterého pravidelně sleduju F1 a od kterého si tak nějak nenalhávám, že přinejmenším já coby fanoušek nejsem, obrazně řečeno, krvelačná.:D

Pokud umíte německy, jistě nemáte ve videu problém rozumět lehce zmatené otázce komentátora: "To je Irvine... A kde je Burti?" Jak jsme zjistili už o chvíli později, Burtiho vůz je ten kousíček, co tam čouhá z pneumatik. Zbytek byl kompletně pod bariérou. A jak jsme si už několikrát v nedávné minulosti připomenuli, kontakt hlavy jezdce s tvrdou překážkou mívá hodně zlé následky. Proto se postupně kolem místa nehody utvořil velký hrozen lidí, kteří se co nejrychleji snažili zaklíněného Burtiho vyhrabat, a to dokonce včetně Eddieho Irvina, jak je vidět z následující obrázku.

Vedle prasáckých manévrů Verstappena a nakvašeného Vettela (který si po závodě tak trochu neviděl do pusy) byla důležitým momentem závodu havárie Kevina Magnussena. Vypadala skutečně ošklivě a vzpomněla jsem si při ní na víkend ve Spa z roku 1999...

Jacques Villeneuve měl se Spa vždycky takový zvláštní love-hate relationship. Absolvoval zde své nejhorší havárie (i když on sám je označil jako "nejlepší"), okruh jako takový mu zrovna dvakrát neseděl, ale když začlo ve Spa pršet, tak se děly věci v dobrém slova smyslu - a to mu to jinak na dešti nijak extra nešlo.
V roce 1999 byl tým Bar Supertec něčím, čemu se v příšernosti téměř přiblížil loňský McLaren. Villeneuve a Zonta se tak asi nudili podobně, jako loni Button a Alonso, a také se navzájem neměli zrovna v lásce (Jacques údajně jednou v návalu zlosti vyhodil Ricardovi oběd z okna motorhomu). Proto asi nebylo nijak těžké se navzájem nahecovat - schválně, kdo projede Eau Rouge rychleji? Výsledky si můžete prohlédnout ve videu. Když v týmu říkali Zontovi, aby projel Eau Rouge jako Jacques, tohle asi nebylo to, co měli na mysli...
Dokonce to tahle dvojitá havárka dotáhla až na stránky Brava. Dodnes mám vystřižený kus z článku "Nejděsivější havárie v F1!", který začíná slovy: "Když Jacques Villeneuve narazil se svým vozem Bar v roce 1999 do bariéry v zatáčce Eau Rouge, počítal závodní inženýr Jock Clear s nejhorším: 'Jacquesi, žiješ ještě?!' řval do vysílačky. 'Jo, nic mi není.'" :D
 

Tenhle článek začal vznikat při VC Evropy, která byla neuvěřitelně nudná, takže jsme s kamarádkou na tradičním závodním pokecu měly spoustu prostoru řešit nejrůznější věci. Poté, co jsem vypíchla jeden moment, který je pro fanouškovskou komunitu na tumblr naprosto typický, a který mě, stejně jako ty předešlé, nemálo otrávil, jsme se shodly, že to je jedna z věcí, proč, ač se považujeme za fanynky F1, zarytě odmítáme do tohohle fandomu patřit. Vím, že je trochu zbytečné o tom psát na českém blogu a notabene v češtině, protože je to záležitost spíše zahraniční, ale třeba se najde pár lidí, kteří to budou vnímat stejně. Ostatně, část inspirace přišla i z českého prostředí. Kdyby zase vznikaly dohady, kde jsem jednotlivé exempláře potkala (ale spíš budu zobecňovat), tak to bylo jak na tumblr (tam zejména) a twitteru, tak to bylo i na česko-slovenských blozích, na které pravidelně chodím.

Takže, začneme hned od toho, co jsem už naznačila, tedy...

1) Překrucování skutečnosti tak, aby se nám to hodilo do krámu

Dnes jsem na tumblr narazila na naprosto přesnou ukázku - spousta fanynek (protože řečeno na plnou hubu, kluků se na netu projevuje minimum - asi vědí, proč to dělají) se po závodě tetelila blahem, jak je ten Kimi úžasně pozorný vůči Sebovi. Vyzdvihovaly moment, kdy Kimi pustil Sebastiana před sebe a na poděkování ze strany týmu odpověděl: "Řekněte mu, aby na to šlápnul." Nikdo z nich už nedodal, že druhá polovina věty zněla "...nehodlám teď jezdit nalepenej za ním.".
A není to jen Kimi a Sebastian, i když kolem těch dvou je na internetu neuvěřitelná hysterie (Panebože, dva jezdci se spolu kamarádí! To je tak neuvěřitelné a vzácné!). Prakticky nemine závodní víkend, aby si fanynky něco nevytrhly z kontextu a totálně to nepřekroutily - jako když se pořádal hon na Sergia Pereze. "Bylo by jí líp v kuchyni.", měl pronést bídák Perez na adresu Susie Wolff. Po takové větě se samozřejmě zvedla vlna nevole. A byla by oprávněná, kdyby ta jedna jediná větička, která vše začala, nebyla upravená a vytržená z kontextu. Bohužel, celé Sergiovo prohlášení se namáhal číst málokdo.

Jak už jste si mohli přečíst kolem poledne na FB stránce, rodina Julese Bianchiho se rozhodla podniknout právní kroky proti FIA, FOM a týmu Marussia. Nelíbí se jim závěr vyšetřování Julesovy nehody, podle nich na ní Jules nenese nejmenší vinu.

Julesův otec Phillipe prohlásil za celou rodinu: "Chceme pro Julese spravedlnost a chceme znát pravdu o rozhodnutích, která vedla k nehodě našeho syna ve Velké Ceně Japonska 2014. Jako rodina máme mnoho nezodpovězených otázek a cítíme, že Julesově nehodě a smrti se dalo předejít, kdyby nebylo učiněno několik chyb."

Od soudu si pak rodina slibuje očištění Julesova jména a získání peněz, které chtějí využít na podporu mladých závodníků a na další zlepšování bezpečnosti v motosportu.

Právním zástupcem Julesovi rodiny je Julian Chamberlayne, jehož postoj je následující: "Nehodě Julese Bianchiho se dalo předejít. Posudek FIA sice doporučil mnoho možností pro zlepšení bezpečnosti ve Formuli 1, ale nedokázal pojmenovat chyby, které vyústily v Julesovu smrt. Pro rodinu Bianchi bylo velmi překvapivé a bolestivé, že komise FIA ve svém závěru, vedle vyjmenování dalších faktorů, vinila z nehody Julese. Rodina Bianchi rozhodla, že v tomto novém procesu odpoví ti, kteří byli součástí celé situace, na dosud nezodpovězené otázky a budou nést následky svých selhání, pokud jim budou prokázána. Pro současné a budoucí jezdce je důležité, aby měli jistotu, že bezpečnost bude v tomto sportu vždy na prvním místě. Kdyby tomu tak bylo v Suzuce, Jules Bianchi by s největší pravděpodobností dnes žil a mohl by se dále věnovat sportu, který tolik miloval."

Situace kolem kvalifikace je tak vtipná (myslím tragikomická), že ani není potřeba jí glosovat. Tohle se glosuje samo.

Dnes se týmy, FIA, FOM, Bernie a další dohodli, že se na ničem nedohodli. Bude se konat další jednání, na němž se buď s konečnou platností schválí stávající systém kvalifikace, nebo se přijme úplně nový návrh. Ano, čtete správně mezi řádky, návrat starého formátu se bohužel konat nebude - děkovné dopisy můžete posílat FIA a FOM, jmenovitě Berniemu a Todtovi, kteří návrat staré kvalifikace vetovali. Vyjádřili sei, že jsou zásadně proti starému formátu, který podle nich navíc nebyl dostatečně přitažlivý pro fanoušky (už vidíte, o čem jsem mluvila, když jsem říkala, že se to glosuje samo?). Také je téměř vyloučeno, že by se pouze nový a starý formát spojili, jak mnoho lidí navrhovalo, neboť tato varianta nemá, aspoň podle slov Claire Williams, dostatečnou podporu.

Čeká nás tedy to, že buď se od Číny budeme muset smířit s tím, že vedení F1 na nás sere ještě víc, než jsme si mysleli (pardon, slušně už to v současné situaci nejde, a co hůř, ono zjevně to samé stanovisko zaujímá i vůči jezdcům a týmům), a překousnout nový formát, nebo se psychicky připravíme na další změnu pravidel - i když psychicky připravit se budou v tomto případě muset zejména týmy a piloti. Jak by tedy tento systém číslo 3 vypadal?

Byl by to jeden velký mišung kvalifikací z posledních zhruba 15 sezón. Kvalifikace by zůstala trojfázová, ale jezdci by povinně museli absolvovat 2 kola. Postup by určoval součet těchto dvou časů, čím nižší, tím samozřejmě lepší.

No, uznejte, že k tomu opravdu není potřeba dalšího komentáře...