Jak už jste si mohli přečíst kolem poledne na FB stránce, rodina Julese Bianchiho se rozhodla podniknout právní kroky proti FIA, FOM a týmu Marussia. Nelíbí se jim závěr vyšetřování Julesovy nehody, podle nich na ní Jules nenese nejmenší vinu.

Julesův otec Phillipe prohlásil za celou rodinu: "Chceme pro Julese spravedlnost a chceme znát pravdu o rozhodnutích, která vedla k nehodě našeho syna ve Velké Ceně Japonska 2014. Jako rodina máme mnoho nezodpovězených otázek a cítíme, že Julesově nehodě a smrti se dalo předejít, kdyby nebylo učiněno několik chyb."

Od soudu si pak rodina slibuje očištění Julesova jména a získání peněz, které chtějí využít na podporu mladých závodníků a na další zlepšování bezpečnosti v motosportu.

Právním zástupcem Julesovi rodiny je Julian Chamberlayne, jehož postoj je následující: "Nehodě Julese Bianchiho se dalo předejít. Posudek FIA sice doporučil mnoho možností pro zlepšení bezpečnosti ve Formuli 1, ale nedokázal pojmenovat chyby, které vyústily v Julesovu smrt. Pro rodinu Bianchi bylo velmi překvapivé a bolestivé, že komise FIA ve svém závěru, vedle vyjmenování dalších faktorů, vinila z nehody Julese. Rodina Bianchi rozhodla, že v tomto novém procesu odpoví ti, kteří byli součástí celé situace, na dosud nezodpovězené otázky a budou nést následky svých selhání, pokud jim budou prokázána. Pro současné a budoucí jezdce je důležité, aby měli jistotu, že bezpečnost bude v tomto sportu vždy na prvním místě. Kdyby tomu tak bylo v Suzuce, Jules Bianchi by s největší pravděpodobností dnes žil a mohl by se dále věnovat sportu, který tolik miloval."

Situace kolem kvalifikace je tak vtipná (myslím tragikomická), že ani není potřeba jí glosovat. Tohle se glosuje samo.

Dnes se týmy, FIA, FOM, Bernie a další dohodli, že se na ničem nedohodli. Bude se konat další jednání, na němž se buď s konečnou platností schválí stávající systém kvalifikace, nebo se přijme úplně nový návrh. Ano, čtete správně mezi řádky, návrat starého formátu se bohužel konat nebude - děkovné dopisy můžete posílat FIA a FOM, jmenovitě Berniemu a Todtovi, kteří návrat staré kvalifikace vetovali. Vyjádřili sei, že jsou zásadně proti starému formátu, který podle nich navíc nebyl dostatečně přitažlivý pro fanoušky (už vidíte, o čem jsem mluvila, když jsem říkala, že se to glosuje samo?). Také je téměř vyloučeno, že by se pouze nový a starý formát spojili, jak mnoho lidí navrhovalo, neboť tato varianta nemá, aspoň podle slov Claire Williams, dostatečnou podporu.

Čeká nás tedy to, že buď se od Číny budeme muset smířit s tím, že vedení F1 na nás sere ještě víc, než jsme si mysleli (pardon, slušně už to v současné situaci nejde, a co hůř, ono zjevně to samé stanovisko zaujímá i vůči jezdcům a týmům), a překousnout nový formát, nebo se psychicky připravíme na další změnu pravidel - i když psychicky připravit se budou v tomto případě muset zejména týmy a piloti. Jak by tedy tento systém číslo 3 vypadal?

Byl by to jeden velký mišung kvalifikací z posledních zhruba 15 sezón. Kvalifikace by zůstala trojfázová, ale jezdci by povinně museli absolvovat 2 kola. Postup by určoval součet těchto dvou časů, čím nižší, tím samozřejmě lepší.

No, uznejte, že k tomu opravdu není potřeba dalšího komentáře...

Dnes spatřil světlo světa otevřený dopis, pod nímž jsou podepsání Jenson Button, Alex Wurz a Sebastian Vettel, kteří jako zástupci GPDA mluví za všechny své kolegy. Tento dopis je adresován nejvyššímu vedení F1 a je vyjádřením dlouhodobého znepokojení jezdců nad směřováním F1. Jak zdůraznil Alex Wurz, dopis byl dlouho plánovaný a není tedy reakcí na kvalifikační fiasko z minulého víkendu.

Vážení zainteresovaní, diváci a fanoušci,

Závodníci by tímto rádi vyjádřili svůj následující postoj:

My, závodníci, milujeme náš sport! Už od dětství jsme snili o tom, že budeme závodit v těch nejrychlejších vozech za ty nejlepší týmy na těch nejúžasnějších tratích proti těm nejlepším závodníkům z celého světa. Vyhledáváme soupeření a F1 milujeme téměř bezvýhradně, což z nás činí osoby, které mají s F1 jen ty nejčistší úmysly - společně s fanoušky.

Formule 1 je v současné době pod tlakem složitého globálního ekonomického prostředí, rychlých změn v chování fanoušků a spotřebitelů a zásadního posunu ve světě TV a médií. Proto je naprosto základním požadavkem, aby leadeři tohoto sportu činili chytrá a promyšlená rozhodnutí.

Máme pocit, že některé nové změny pravidel - jak na straně sportovní, tak na straně technické, včetně některých obchodních směřování - jsou rušivé, nezaměřují se na skutečné problémy, kterým náš sport čelí a v některých případech mohou ohrozit budoucí úspěch. Víme, že mezi lidmi, kteří stojí v čele našeho sportu - ať už to jsou majitelé, jejich zastupitelé, vedení, týmy a další zainteresovaní - každý jedná jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Ženy v motosportu se řeší od nepaměti a ještě dlouho se určitě řešit budou, pouze poslední dobou mám takový pocit, že je toho najednou nějak víc než obvykle (hlavně díky Suzie a Carmen). Proto je pro tenhle kratší článeček ideální podnebí.:)

Dopředu se přiznám, že dřív jsem byla naprosto kategoricky proti ženám v motosportu - a tím dřív myslím od nějakých 16 let do... Kdo ví, jak dlouho to vlastně trvalo. Ale rozhodně mě to nepustilo ze dne na den. Neměla jsem a ani dodnes nemám celkem problém s tím, že sporty jsou tak trochu rozdělené na mužské a ženské, a že v některých případech to zkrátka působí trochu bizarně, když se někdo dere tam, kde by ho lidi obecně moc neočekávali (anebo jsou tu takové případy jako ženský hokej - ženská hokejistka sice překvapí už asi jenom málokoho, ale dívat se na ty zápasy je pro mě osobně ve většině případů dost velké utrpení). A když se někdo, ať už muž nebo žena, dostane do prostředí, kde se obvykle moc mužů nebo žen nepohybuje, tak to pochopitelně vyvolá rozporuplné reakce.

Tak, pokud se nepletu, máme tu poprvé článek na přání. Nejsem si úplně jistá jeho formou ani poskytnutými informacemi, ale zadání znělo zhruba tak, že by měl článek stručně obsáhnout, jak se proměňovaly názvy a majitelé současných soukromých týmů cca od roku 2000 - vzniklo to vlastně z toho, když jsem se s kamarádkou bavila o ustavičném přeprodávání bývalého Jordanu, a že vlastně už ani nevím, který tým to je dnes. Předem upozorňuju - ač jsem se snažila být stručná, je to sakra dlouhé...:D

První desetiletí nového tisíciletí se toho v F1 semlelo tolik, že jenom vyjmenovat všechny změny v jednotlivých sezónách by bylo na samostatný článek. Mimo jiného bylo toto desetiletí obdobím definitivního ústupu ze slávy soukromých týmů. Kvůli těmto takzvaným "menším" týmům se bilo na poplach už od první poloviny desetiletí, kdy postupně začaly buď krachovat, nebo je přebíraly velké automobilky. Ekonomická krize tomu pak dala korunu tím, že i většina automobilek začala z F1 houfně utíkat. Automobilky se nyní pomalu do F1 vrací zpět, soukromé týmy ale, zdá se, mají "své" období opravdu za sebou. Pokud nepočítáme McLaren, který navázal úzkou spolupráci s Hondou a zatím v ní hodlá vytrvat, zůstává posledním snaživcem, který se aspoň občas podívá na stupně vítězů, Williams, ale i s tím to bylo ještě nedávno opravdu hodně špatné. Přitom nebýt soukromých týmů, ostatní týmy by kolikrát neměly ani s čím závodit (narážím na recyklování součástí nebo dokonce i celých vozů Arrows a Toyota).

V roce 2000 najdeme ve statistikách ještě spoustu týmů, které lze označit jako soukromé, namátkou Jordan, Sauber, Arrows, Prost, Minardi, BAR... Z těchto týmů dnes už funguje pouze Sauber, a i ten měl krátké intermezzo s automobilkou; když Peter Sauber odešel do důchodu, prodal tým automobilce BMW. BMW bylo ale jedním z těch, kteří se rozhodli kvůli ekonomické krizi odejít, a tak se Sauber rozhodl radši penzi zrušit, než aby nechal svůj pracně budovaný tým zaniknout. I když se nyní projevuje, že bez Ferrari, které Sauberu dříve krylo záda ve velkém a prakticky si z něj udělalo B tým, je to přece jen velmi těžké.

Do určité míry podobný přístup zvolil i Ross Brawn, když převzal tým po prchající Hondě. Brawn GP se stal ve své kratičké historii skutečně úkazem v závodním poli a získal hned v první sezóně titul mezi jezdci i mezi konstruktéry. S postupující sezónou šla sice jejich forma víceméně do kopru, v první půlce sezóny si ale vybudovali takový náskok, že se už nikomu nepodařilo je překonat.

Abychom se dostali k jádru pudla, jak to tedy bylo s přebíráním starých týmů, jimž spousta dnešních týmů vděčí za své účinkování?

Nejjednodušší je to s týmem Arrows. Ten po sezóně 2002 skončil a žádný kupec se pro něj nenašel. Jak jsem ale zmínila, vozy se v upravené podobě na trať ještě podívaly – nejprve je jako potenciální náhradu pro svůj tým koupil Paul Stoddart (Minardi), v roce 2006 s nimi vyjel tým Super Aguri, který nezvládl do VC Austrálie připravit vlastní vozy.

Ve zmiňovaném roce 2000 zažíval konec svého zlatého věku tým Jordan. Vybavujete si poslední sezóny (2003 – 2005) tohoto týmu, který soupeřil o poslední místo s Minardi a jehož vozům se přezdívalo samozápalné šodó? (To jsem si nevymyslela, tak je opravdu pojmenovali redaktoři F1 Racingu.) A věřili byste tomu, že tento tým na přelomu tisíciletí bojoval o titul?

Nový rok je tady a s ním další (už druhé! :D) video. A youtube má naprosto perfektní talent hodit mi jako úvodní fotku videa ty nejhorší ksichy, které v jeho průběhu udělám.:D

Jelikož předešlý článek na toto téma se setkal s poměrně nadšenými ohlasy a někteří mě žádali o pokračování, rozhodla jsem se vyhovět.:) Člověk si aspoň uvědomí, kolik vtipných situací a momentů stihl za těch pár let zapomenout...:D Bohužel to bude ve většině případů tentokrát bez videí, buďto vůbec neexistují, nebo se nedají dohledat.:/

1) Příliš málo místa na nohy
Jezdci F1 jsou nejen rok od roku mladší, ale také rok od roku menší a hubenější (což jde možná ruku v ruce). Jenson Button se svými 182 cm je dost možná nejvyšším jezdcem v poli - abych pravdu přiznala, jsem líná to teď zjišťovat.:) Už před deseti lety byli menší a lehčí jezdci preferovanější - jako ideální příklad poměru váhy a výšky byla dávána jezdecká dvojice Renaultu Giancarlo Fisichella a Fernando Alonso. A že s vysokými jezdci se příliš nepočítalo bylo patrné hned ze dvou případů, které přišly v relativně krátkém časovém sledu po sobě.
Prvním z nich byl koncem sezóny 2002 Justin Wilson. Dnes jméno známé z IndyCar, tehdy začínající ucho, kterému dal tým Minardi možnost otestovat jeden z jeho vozů. V sezóně se tehdy na poslední dva závody pakoval pryč Alex Yoong (ten si možná zaslouží své okénko ve třetím díle, pokud nějaký bude), ale i když s Wilsonem byl tým spokojen a chtěl ho angažovat, celá věc narazila na zásadní problém - do závodního monopostu se Justin se svými 193 cm zkrátka nevešel. Pro další sezónu mu proto Minardi nechalo postavit šasi speciálně upravené na jeho výšku, ale i tak bylo mezi ostatními závodníky vidět, že Justinova hlava vyčuhuje z monopostu o něco výš, než hlavy ostatních. Je otázka, jestli u Jaguaru měli prozíravější konstruktéry nebo to byl záměr, ale když v půlce sezóny 2003 nahradil Wilson v Jaguaru vyhozeného Pizzoniu, žádný problém s vtěsnáním se do kokpitu nebyl.
Druhým případem byl Alexander Wurz. Je pikantní, že kdyby McLaren netrval skálopevně na tom, že svého testovacího jezdce nikam nepustí, nahradil by Pizzoniu on. McLaren měl vůbec k Wurzovi velice zvláštní přístup - v roce 2005 měl Wurz velmi blízko k podpisu smlouvy s Red Bullem, a i když k podpisu nakonec nikdy nedošlo, konstruktéři McLarenu odmítli vyvíjet vůz speciálně pro Alexovu výšku (186 cm). Wurz ale u McLarenu nakonec zůstal - byl testovacím a záložním jezdcem, který se do vozu neměl šanci vejít. Proto ani nemohl nahradit zraněného Juana Pabla Montoyu, když to bylo potřeba (legendární úraz na tenise).

Neexistuje asi nikdo, koho by Julesův odchod nezasáhl. Původně jsem tenhle článek ani moc nechtěla psát. Julesův odchod mě skutečně zabolel, takže se mi o tom ani nechtělo moc mluvit, no a pak jsem četla všechny ty krásné články a vzpomínky, které Julesovi různí lidé věnovali, a říkala jsem si - můžu vůbec říct něco, co už řečeno nebylo? Nebyla by další článková tryzna jenom zbytečným rýpáním se v čerstvé ráně?

Myslím ale, že k takové události se chce nějakým způsobem vyjádřit každý, protože to zkrátka musí nějak ven. Právě proto, jak moc byl Jules oblíbený, a jak moc jsme ho měli všichni rádi.

Čím víc plynul čas od Japonska, tím víc jsem Julesovi a především jeho blízkým přála, aby to všechno skončilo. A z posledního vyjádření jeho táty nám bylo asi trochu všem jasné, že i oni si s takovou myšlenkou pohrávají víc a víc. Přesto zpráva o Julesově smrti všechny zdrtila - jako když se jeden z amerických komentátorů vyjadřoval ke smrti Dana Wheldona: "Lidé se mě ptají, proč se vždy loučím slovy 'na viděnou'. Je to proto, že 'sbohem' vždy zní strašně definitivně."

Je to právě asi ta definitivnost, která se teď nejhůře přijímá. Na Julese se bude vzpomínat jako na veselého, přátelského kluka, který byl jedním z největších talentů své generace, na kterého v roce 2016 čekala sedačka u Ferrari a úspěšná kariéra. Jenže to všechno bude právě jenom vzpomínka a zároveň připomínka, že nic z toho bohužel nebylo Julesovi dopřáno. Při ohlédnutí se zpátky se přes to ale přece jen můžeme dostat - měli jsme tu čest mít mezi námi skvělého, talentovaného kluka. Buďme rádi za to, že jsme ho znali, a nehleďme na to, jak krátce nebo jak dlouho. Nebyl tady zbytečně, krátký čas, který měl, využil naplno, a to je něco, čeho se některým lidem nepodaří dosáhnout ani za dvakrát tak dlouhý život.

Jen když o něco přijdeme
Začneme si věcí vážit
Jen při pohledu na smrt
Se naučíme žít

...Sbohem, Julesi.

Některé si možná vybavíte, některé už možná ne. Něco byl fail jezdce, něco byl fail týmu, ale vždycky to byla vlastně ohromná sranda. Pro tenhle článek jsem se inspirovala hned ve dvou ohledech - tím prvním je, že stále dokoukávám sezónu 2005, a zjišťuju, že všemožná selhání byla tehdy častější, než si člověk vybavuje. No a pak jsem se také snažila najít něco, co by tragikomičností (teď už bohužel jenom tragičností) překonalo Hondu (nepíšu McLaren, protože si myslím, že letošek jde především na triko dodavatele motorů, nikoliv samotného týmu). Smutné na tom je to, že ani tomu Minardi se to nepovedlo.

1. Příliš předčasná radost
Začneme lehce mimo F1. Především proto, že když se řekne "ostuda jezdce", už asi navěky se mi vybaví tohle. Určitě si na Björna Wirdheima aspoň někteří z vás vzpomenou, pokud sledujete Super GT, v posledních dvou sezónách se mu povedly i celkem slušné výsledky. Krátce po roce 2000 byl sledovaným mladým talentem, u něhož bylo jen otázkou času, kdy podepíše s některým z týmů F1 - zvláště poté, co naprosto ovládl sezónu Formule 3000 v roce 2003. Nejblíže k podpisu měl v případě Jaguaru v roce 2005, Jaguar byl ale tehdy prodán Red Bullu a ten měl velký zástup vlastních mladých jezdců. Od té doby už o Wirdheima nikdo z F1 zájem neprojevil.
Moment, který tu pro vás vypichuju, je rovněž notoricky známý. VC Monaka 2003, Wirdheim až příliš si jistý svým náskokem, a Nicolas Kiesa přichází k vítězství, ani sám asi neví jak. Mimochodem, právě Nicolase Kiesu pak upřednostnilo před Wirdheimem Minardi, když ve stejné sezóně hledalo náhradu za Justina Wilsona, kterého k sobě přetáhl Jaguar jako náhradu za vyhozeného Antonia Pizzoniu (o kterém bude řeč hned za chvíli).

2. Jak efektivně pohřbít kariéru
Antonio Pizzonia podepsal se stájí Jaguar v roce 2003 smlouvu poté, co předešlou sezónu zapůsobil v testech pro stáj Williams. Jeho závodní výkony byly ale tak příšerné, že se ho tým zbavil ještě před koncem sezóny. Z 11 závodů jich Pizzonia 7 nedokončil (zčásti se jednalo o jezdecké chyby, z části o technické závady), v těch, které dokončil, nezískal jediný bod, jeho výkony v kvalifikacích také za moc nestáli, a třešničku na dortu tomu nasadil ve chvíli, kdy v rámci propagační akce rozflákal Jaguar S-Type R (cenu si klidně vygooglete nebo se spokojte s konstatováním, že nebyla nízká) ve chvíli, kdy na místě spolujezdce seděl jeden z redaktorů Autocaru. F1 Racing ho tehdy ve svém pololetním hodnocení zařadil na beznadějně poslední místo.

Určitě si přinejmenším někteří z vás vybavují rozhovor s Joanne Villeneuve, který jsem tady na blogu publikovala před nějakou dobou - pokud ne, ještě pořád je na hlavní stránce, jelikož přispívám jednou za uherský rok, takže ho najdete jenom o kousíček níž...:D

Vracím se k němu proto, že se nám naskytuje zajímavé porovnání. Většina se nás shodla, že Joanne závidíme její zážitky z paddocku,