Brutální realita rozpínajícího se F1 kalendáře

Už opravdu hodně dlouho jsem chtěla napsat článek o tom, že se mi nelíbí neustálé navyšování počtu závodů. Bylo v tom ale tolik různých úhlů pohledu, že jsem to pokaždé nakonec odložila "na jindy". Až se to vyřešilo za mě - na motorsport.com vyšel článek, sepsaný anonymním mechanikem, který problémy plynoucí z příliš dlouhé a obsáhlé závodní sezóny perfektně shrnuje. Tak příjemné počtení.

Neustále se rozrůstající kalendář v kombinaci vyčerpávajícími triple-headery tlačí zaměstnance, kteří s kolotočem F1 cestují, až na samý limit.

Závodní ředitelé se odjakživa snaží vzbuzovat dojem, že dělají, co mohou, aby vyřešili těžkosti, kterým čelí ti, kteří pracují v pitlane. Jelikož se ale do budoucna očekává, že se kalendář závodů bude rozrůstat, a tři závodní víkendy po sobě jsou už nyní normou, mnoho zaměstnanců soukromě vyjádřilo obavy, že jim není zcela nasloucháno. Budoucnost pro ně vypadá stále černěji a černěji.

I když někteří šéfové týmů krutě konstatovali, že komu se náročné pracovní podmínky nelíbí, může si klidně najít jinou práci mimo F1, z dlouhodobého hlediska není pro sport žádoucí, aby zbytečně přicházel o zaměstnance kvůli syndromu vyhoření. Motosport.com přináší pohled na to, jaký je v tuto chvíli život mechaniků, a proč se situace pomalu dostává do bodu zlomu. Pod rouškou anonymity nám člen jednoho týmu odkryl, jak se v posledních letech změnil život mechaniků, jaký na ně má dopad rozrůstající se kalendář, a co pro ně může F1 do budoucna udělat.

Toto jsou jeho slova...

Nedá se uniknout faktu, že kočovný život mechanika F1 je těžký. Vždycky to tak bylo a nikdo z nás tu práci nedělá, protože by se chtěl za velké peníze flákat.

Všichni F1 milujeme a víme, že pokud chceme být součástí závodního světa, musíme si kolikrát sáhnout až na dno. Ale s narůstajícím počtem závodů a s normalizací triple-headerů se situace pro spoustu lidí dostala do bodu zlomu.

Pracujeme spoustu hodin. Od středy před závodem až do nedělního večera makáme minimálně dvanáct hodin každý den. Neuvědomíme si, co to je, dokud se nevrátíme k normální práci v továrně a klasická osmihodinová směna nám najednou přijde směšně krátká.

Vlastně si neuvědomíme, jaký abnormální život žijeme, dokud se nevrátíme zpátky domů.

Co tu práci činí opravdu náročnou, je nepolevující tlak, ve kterém nemáme ani čas na zotavenou. Začínáme pracovat od okamžiku, kdy vystoupíme z letadla – často po náročném letu, který jsme strávili v přecpané ekonomické třídě a téměř jsme se nevyspali.

Po závěrečném triple-headeru sezóny – Mexiku, Brazílii a Kataru – způsobila kombinace vyčerpávajících ekonomických letů, dlouhých rozvrhů a změn časových zón, že byli všichni už naprosto zničení, a myslím, že jsem nikdy neviděl ostatní potýkat se s takovými problémy, jako právě tehdy.

Když vás zasáhne ta nejhorší únava, je to opravdu, opravdu strašné. Když jste tak daleko od domova a svých bližních, cítíte se neuvěřitelně osaměle. Když se pak v pondělí ráno nebo v pondělí večer vrátíte domů, začne vás ve vašem osobním životě dohánět to, že jste už několik dní kloudně nespali. Trpí tím vaše vztahy – buď tím, že jste před svými partnery nervózní, nebo že musíte neustále myslet na něco jiného. Není to fér ani vůči vám, ani vůči nim.

Nejste unavení jenom psychicky, jste totálně vyšťavení i fyzicky. Jak se sezóna dlouho táhne, stává se obrovské množství zranění. Týmy sice mají doktory a fyzioterapeuty, kteří se o vás postarají, ale to nejjednodušší řešení je stejně vždycky nacpat vás léky proti bolesti a poslat vás zpátky do práce. Je nepředstavitelné, že by klasický doktor své pacienty cpal takovými dryáky, jaké pravidelně dostáváme my. No a těm, kteří se nechtějí vydat cestou léků proti bolesti, zbývá alkohol, a to také rozhodně není dobré.

Třešničkou na dortu jsou covidová pravidla, která přidala další stresový faktor, zejména s ohledem na to, že týmy radši časy testů plánují tak, jak se to hodí jim, a ne, jak by to bylo dobré pro zaměstnance. Některé týmy nechtějí, abyste se testovali příliš brzo, protože případný pozitivní nález by vás mohl vyřadit z kvalifikace. Radši čekají tak dlouho, co to jen jde, někdy až do přednávratového PCR testu. Ale když nastane nějaký problém a výsledek testu z jakéhokoliv důvodu nepřijde, trpí tím jenom ten konkrétní mechanik, který musí čekat o další den navíc, než se dostane domů. Jeden den se nezdá tak moc, ale když si nepřejete nic jiného, než být konečně doma se svými blízkými, všechno se to nasčítá. Je to projev typického nedostatku empatie, který týmy ve vztahu ke svým zaměstnancům projevují.

Kvůli stresu z toho, jestli budou testy hotové včas a my budeme moci odletět domů, kvůli nutnosti domácí izolace ve Velké Británii a kvůli změnám v kalendáři, které se odehrávají na poslední chvíli, jsme už museli F1 mnoho obětovat, takže ti nahoře vydělávají stále více, ale my nedostáváme na oplátku vůbec nic.

Při vší té únavě a spoustě času, který trávíme mimo domov, je velmi těžké zároveň naplňovat vysoká očekávání, která jsou na nás kladena. Nikdo nechce mít na svědomí auto, ve kterém se jezdec vybourá nebo musí odstoupit ze závodu, takže je každý do své práce naprosto zažraný.
A to je jen další hřebík do rakve. Jezdci a všichni zaměstnanci v továrně na vás spoléhají, že svou práci odvedete na sto procent a neuděláte jedinou chybu. Ale chyby dělají všichni. Jsme jenom lidi, a já sám jsem jich nasekal celou řadu.

Když se to stane, přijde ze strany ostatních tiché zklamání. Ptají se vás, proč jste dopustili, aby se to stalo, proč jste si víc nedávali pozor, a to se v kombinaci se vším ostatním těžko snáší. Začnete o sobě pochybovat. Rozhodí vás to a najednou riskujete, že uděláte ještě víc chyb, protože jste už dopředu vystresovaní. Je to vyčerpávající.

Všechen ten tlak a únava způsobují, že v garážích někdy panuje pěkně toxická atmosféra. Ta toxicita vychází z toho, že jsme v závodním prostředí. Je to skoro jako v korporátu, kde se snažíte vyškrábat na co nejvyšší příčky, ale když se nikam nedostanete, začnete být hnusný na ostatní.

Spousta toho je jen takové žertování, ale velmi snadno se to může ošklivě zvrtnout. Už jsem mockrát viděl, že se ze začátku nevinná legrace zvrhla do až příliš černého humoru. Má to negativní dopad na ty členy týmu, kteří řeší sami v sobě nějaké nejistoty, například ohledně svého vzhledu, sexuality nebo pracovní pozice. Zhoršování takové nejistoty může vést k depresi a všem negativním důsledkům, které se s ní pojí, jako je sociální izolace a nezdravý životní styl.

Je to toxicita, která je způsobená tím, že každý každého neustále pozoruje. Člověk si nemůže ani na chvíli vydechnout. Chlapi musí postavit auto, hned poté pak možná budou muset udělat převodovku a pak možná budou muset opravit zavěšení. Někdy ani nemáme půlhodinu na oběd, prostě do sebe jídlo co nejrychleji naházíme a jde se zpátky makat.

Týmy se snaží upravit věci, které upravit mohou, a v některých ohledech je situace lepší, než byla před několika týdny. Zavedení večerky bylo krokem k lepšímu, a samozřejmě nemusíme mezi závody absolvovat tunu testování, jako tomu bylo kdysi. Na hotelech jsme dříve mívali společné pokoje, ale týmy si všimly, že když každému dají samostatný pokoj, zas tak jim to rozpočet nezvýší. Naopak jsou na to velmi kladné ohlasy a přináší to benefity.

Nicméně je fakt, že na svých sociálních sítích se týmy často soustředí pouze na psychické zdraví svých jezdců, nikoliv svých zaměstnanců.

Mohlo by se zdát, že vrcholní manažeři nechtějí své mechaniky a techniky hodnotit, protože se bojí, co by to přineslo. Když výsledky znají, vědí, jak se zařídit, a mechanik pro ně není dostatečně důležitý, aby se mu věnovali nebo aby do něj investovali více peněz. V mnohých z nás to zanechává pocit, že když se psychicky skutečně složíme – a pár mých kolegů už si tím prošlo – tak se o nás nikdo nepostará.

Často, když lidé mluví o stresu a nevýhodách nafouknutého kalendáře, tak řeknou, že jestli se vám něco nelíbí, můžete odejít. Dokonce to doslova řekli někteří šéfové týmů. Ale to jen ukazuje, jak moc jsou odtržení od reality toho, co F1 potřebuje. Zaměstnance nemůžete prostě měnit jak poškozené žárovky.

K čemu povede, když i nadále poženete lidi na hranici jejich možností, je, že tu práci budou dělat děti. Neseženete dobré mechaniky, neseženete dobré techniky, a povede to ke kolapsu celého sportu, protože už to nebude o tom, že ti nejlepší zaměstnanci makají pro ty nejlepší týmy, které přitahují nejlepší jezdce. Jestli si v nějakém týmu myslí, že můžou na vedoucí pozici převelet nějakého juniora bez zkušeností, který jim bude v budoucnu vyhrávat šampionáty, tak to ukazuje, že vůbec nerozumí sportu, který děláme. Jako v kterémkoliv jiném kumštu, i tady potřebujete zkušeného fachmana, který své vědomosti předá dál, a tím vytvoříte nejlepší možný produkt. V F1 je to téměř stejné, potřebujete starou generaci, aby učila mladou. Bez toho žádný tým neuspěje.

Přijde mi, že jak se kalendář prodlužuje a bossové si myslí, že můžou sázet jeden triple-header za druhým, blíží se F1 k určité zlomové hranici. V žádném jiném roce, co tuhle práci dělám, jsem neslyšel tolik lidí mluvit o tom, že chtějí skončit. Obvykle se koncem roku v každém týmu najdou dva nebo tři lidé, kteří se rozhodnou, že už nechtějí pokračovat. Ale tenhle rok jich o tom mluví opravdu hodně. Myslím, že covid hodně lidem pomohl uvědomit si, jaký je život tam venku.

Mám strach i o budoucnost v dlouhodobém výhledu, protože mechanici při tak obsáhlém kalendáři platí vysokou cenu za rozpočtový strop. Platy mechaniků se za posledních 20 let prakticky nezměnily. Jakou asi myslíte, že vám to po všech těch letech stresu a obětování se dává motivaci do práce?

Jelikož se týmy snaží přizpůsobit rozpočtovému stropu, nemohou si dovolit na platech přidávat tolik, aby to pokrylo inflaci. Takže platy budou i nadále stagnovat, což může zabít pracovní trh v F1, která se propadne za jiné série. Je tu taková věc, že je pro nás kolikrát lepší, když pracujeme v F2, Formuli E nebo WEC za méně peněz, ale také musíme odpracovat o polovinu méně závodů a nemusíme snášet nepříjemnosti spojené s 23 závodů dlouhou sezónou. Tak by to nemělo být.

Pro ty, kteří F1 milují a s tím stresem se umí vyrovnat, to zároveň znamená, že si nejde kloudně naplánovat kariérní posun. V minulosti jste se mohli vypracovat na hlavního mechanika, vedoucího mechanika a pak klidně i výš. A při každém tom kroku dostat odpovídající finanční ohodnocení.
Tahle cesta už neexistuje, protože platové stupně zkrátka neexistují. A jestli zaměstnanci nejsou schopni vidět svou budoucnost, jak chce proboha F1 přilákat ty slibné talenty, kteří doposud působí mimo?

A jaký dává smysl, že se rozpočtový strop netýká těch nejlépe placených členů týmu, kteří si už tak dopřávají luxus, o kterém se zaměstnancům v garáži ani nesní?

Myslím, že management F1 a týmů ví, co se odehrává, ale plně si tu situaci neuvědomují. Proto se ani nespěchá na to přijmout změny, které by prospěly všem. Jestli F1 neudělá nic a nezareaguje na pocity, které sdílí mnoho mechaniků, tak prostě nastane obrovský odliv personálu, což týmům citelně ublíží.

Myslím, že to nejsou jenom zaměstnanci, kdo si myslí, že 23 závodů je moc. Vnímám, že i fanoušci se na triple-headery dívají s odstupem. Jako kdyby se tím náš sport znehodnocoval, protože při tak velkém počtu závodů už nejsou jednotlivé události tak důležité, jako kdysi byly.

A proč se při sestavování kalendáře více nehledí na to, jak sedí personálu? Proč se máme například příští rok táhnout z Ázerbájdžánu rovnou do Kanady? Nedává to vůbec smysl, zkombinovat Turecko a Baku je mnohem logičtější řešení.

Jsou zde určitá řešení, která by nám opravdu pomohla.

Důležité jsou vždy platy, samozřejmě. Celá platová struktura se musí znovu promyslet tak, aby ti, kteří jsou v platovém žebříčku nejníže, nebyli biti za rozpočtové stropy. To, co se šéfům může zdát jako drobné navýšení, může pro nás být obrovský rozdíl.

Také by stálo za úvahu, jestli by se týmům nevyplatilo přesadit nás z našich ekonomických oddílů v letadlech do lepší třídy aspoň pro ty nejnáročnější závody, abychom byli lépe odpočatí a mohli podávat lepší výkony.

A co takhle více tlačit na zavedení rotačního systému, takže ti nejlepší z nás budou svěží a motivovaní po celou sezónu? Vím, že jeden z týmů najal pro tuto sezónu mechaniky navíc a přineslo jim to výrazné změny k lepšímu.

Ale asi největší posun by bylo, pokud by vedení F1 projevilo více empatie.

Všichni tuhle práci děláme, protože milujeme závodění, ale je určitý bod, kde naše psychické a fyzické zdraví převáží nad nutkavou potřebou sportu chrlit nové závody. Víc volného času pro cvičení a odpočinek, pořádné zdravotní prohlídky, abychom svou práci mohli skutečně vykonávat naplno, a lepší pochopení toho, co se stane, když spadneme na to úplné dno uprostřed dalšího brutálního triple-headeru, by pro nás znamenalo dar z nebes.