Už tu máme zase to datum. Dnes je to 36 let. A protože když jsem před lety zveřejnila rozhovor s Gillesovou vdovou Joanne, mělo to velký úspěch, rozhodla jsem se, že jak jinak si na něj zavzpomínat než právě skrze ni. Článěk je z roku 2012.
Potkala jsem Gillese, když mi bylo 16, takže jsem život bez něj vůbec neznala. Bylo pro něj důležité, abychom mu já a děti byly neustále nablízku, takže jsme všude cestovali s ním. Když začaly děti chodit do školy, zůstávala jsem doma o něco častěji, ale on opravdu chtěl, abych byla na všech závodech. Takže jsem neustále cestovala tam a zpátky, abych ráno mohla být s dětmi.
Když se narodil Jacques, bylo mi 19. Ale tehdy jste v 19 byli mnohem vyspělejší než dnešní mládež v tom věku. Nebylo to nic neobvyklého. Když Gilles zemřel, bylo mi 30, zůstala jsem sama se dvěma dětmi a můj život se roztříštil na kousky.
Prožívala jsem smíšené emoce. Měla jsem na něj vztek, protože mě opustil, ale přitom lidé kolem mne říkali, že to byl nejlepší člověk a závodník, jakého znali. Bylo to zvláštní a těžké období. Musela jsem pochopit, že to, co mám, mám proto, že on dělal to, co dělal. Časem se naučíte uklidnit se a smířit se. Musíte se přece postarat o děti, zajistit jim běžný život. Díky nim jsem se vzchopila dřív, než kdybych byla sama.
Na silnici Gilles vždycky jezdil rychle. Bylo úplně jedno, jestli s ním jsem nebo ne. Trasu Monte Carlo - Bologna jsme ve Ferrari 308 zvládli za dvě a půl hodiny. Usínala jsem, když jsem seděla vedle něj. Jednou jedinkrát jsem se s ním bála, a to v helikoptéře. Chtěl zkusit, jak bude letět na autopilota. Zkrátka všechno pustil, a v horách přitom zrovna zuřila větrná bouře. Pohrávala si s námi jako s listím a nedalo se vystoupit... Byl na sebe tak pyšný, že se mu podařilo mě vyděsit!
Věřila jsem mu, bezmezně. Myslela jsem si, že takhle je to v životě normální. Nesnažila jsem se ho změnit, protože si nemyslím, že by ho cokoliv dokázalo změnit. Byl takový, jaký byl. Když byl Jacques malý, ptala jsem se ho, čím by chtěl být, a on odpovídal "závodník". Ptala jsem se ho, co bude dělat, když se mu to nepovede. A on se na mě nechápavě podíval a řekl "jak to myslíš, v životě přece nic jiného dělat nemůžeš". Pro něj to byl holý fakt.
Byla bych radši, kdyby Jacques dělal něco jiného. Ale Gillesovi jsem nikdy nebránila, jak bych mohla bránit Jacquesovi? Byla jsem to já, kdo podepsal jeho první smlouvu, protože mu ještě nebylo 18. Tehdy jsem ho přece mohla zastavit, ne? Ale věděla jsem, že on chce být závodník a že se jím stane i bez mého svolení, tak proč bych mu neměla pomoct.
Když se ohlédnu zpět na poslední týdny Gillesova života, rozhodně se cítil zrazený. Cítil se zrazený ze strany Pironiho, Piccininiho i Ferrari. Gilles to viděl tak, že v roce 1979 pomohl Scheckterovi a tak to mělo být. S tím neměl problém. Ale také cítil, že na oplátku když se s někým na něčem domluvíte, tak to platí. Nemusí to být smlouva, stačí podání rukou. A právě takovou dohodu měl s Pironim, takže neočekával, že by se něco takového vůbec mělo stát. A Piccinini to z nějakého důvodu odmítl řešit. Byl strašlivě naštvaný - ale Gilles nebyl ten typ, který už naštvaný zůstane. Spíš byl ten typ "musím si to zapamatovat a už nikdy s těmi lidmi neztratit ani slovíčko", protože v jeho povaze bylo spíš zapomínat.
Do Zolderu přijel trochu klidnější. Další věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že jakmile Gilles sedl do auta, ocitl se v jiném světě. V tu chvíli všechno mizelo, ať už vztek nebo hlad nebo cokoliv jiného.
Opravdu zemřel v rudé mlze vzteku? Myslím, že ne. Kdyby žil, na konci sezóny 1982 by z Ferrari odešel. Měl různé nabídky od týmů. Pro Gillese byla zásadní důvěra a bez ní nemohl pokračovat.
Pořád mi chybí. Ne vyloženě každý den, ale v drobných věcech... Jako třeba v tom, že byl jediný, komu jsem vždy mohla naprosto bezvýhradně důvěřovat. Taková věc se špatně hledá, pokud ji jednou ztratíte. To mi chybí nejvíc, vědomí, že taková osobnost tu vždy bude pro vás.
